Česká placka

Stránka se upravuje občas...

Nyní jsou zde volně vkládány příspěvky tak, jak jsou k dispozici v redakci. Samostatná čísla České placky budou opět vytvářena až za nějakou dobu. Zde uvedené příspěvky pak do nich budou začleněny. Počítá se i s pokračováním distribuce papírových výtisků na zavedené adresy.

BLOG


obsah

rejstřík

články

 

01

 02

  03

   04

    05

     06

      07

       08

        09

         10

11

 12

  13

   14

    15

     16

      17

       18

        19

         20

21

 22

  23

   24

    25

     26

      27

       28

        29

         30

31 (pdf, 1,71 MB)

32 (pdf, 0,82 MB)

33 (pdf, 0,45 MB)

 

 

080512

Intenzita vydávání ČP není nyní veliká. Má to různé důvody, včetně operativní dostupnosti SW, sítě apod. Zdá se, že operativnější by mohl být nový BLOG.

080305

Rovněž většinou z archivních zdrojů ČP a z různých diskusních fór pochází nová ČP 33.

Zde níže tak postupně některé články a obrázky odstraním, případně jen ponechám odkaz na zařazení do příslušného čísla.

080227

Tak se mi podařilo z rozpracovaných zdrojů poslepovat další dvě čísla - 30 a 32.

080226

Po několika letech se podařilo vydat nové číslo ČP! Věřme, že to je příslib brzkého vydání dalších sešitů, protože nastřádaného materiálu je dostatek a novými tématy jsme stále také zásobováni. Chybí jen energie...

"Inovací" je, že číslo je plné obrázků - zřejmě jsem to dokonce přehnal - a je ve formátu pdf. Některé příspěvky možná zůstanou nadále ve formátu html. Jedno číslo bylo také přeskočeno, protože pro něj jsem již nějakou dobu připravoval jiné téma. Věřím, že vzniklou mezeru zaplním brzy.

Č. 31, pdf, 1,71 MB.

071108

Malá poznámka k výstavbě u znojemské cesty pod hradbami Jihlavy.

070514

K řečnění o publikační činnosti památkové péče

Krátký článek jako reakce na jednání summitu EHHF, pokud se týkalo otázek komunikace památkářů s veřejností, zejména pak publikační činnosti NPÚ.

070504

Poznámka k diskusím o možnosti nově postavit kdysi zaniklé historické věže na bývalé malostranské radnici v Praze

Musím se nejprve opravit! V poznámce ze dne 12.1.2007 (070112). U třetího obrázku jsem se dopustil chyby ve výrocích o červené barvě. Podle vysvětlení, kterého se mi dostalo, se jednalo o jakousi chemikálii typu "odstraňovač starých nátěrů", která měla napomoci k sejmutí vrstvy z poslední opravy. (vysvětlení jsem k této chybě tehdy obratem podal v diskusním fóru na webu NPÚ, kde jsem si k tomu dovolil komentáře.

Dne 2.5.2007 uspořádal NPÚ k záměru obnovit věže na radnici odbornou dílnu. Její výsledky snad budou publikovány. Nyní si k tomu dovolím opět jen malou poznámku.

V průběhu diskusí mi byl laskavě paní dr. Bečkovou zaslán výřez z velké Hollarovy veduty Prahy s tím, že se snad jedná o doklad toho, že nějaké věže tehdy na radnici byly. Veškeré historické peripetie vývoje bývalé radnice samozřejmě nedokážu pojmout, ale pohled na rytinu podle mého velí k opatrnosti. Podotýkám, že přes drobné měřítko kresby(?) patří veduta k těm nejlépe zvládnutým v detailních i celkových proporcích. Samozřejmě může obsahovat nepřesnosti, i když Hollar bezpochyby viděl velice dobře.

Podíváme-li se na detail radnice, můžeme dojít k názorům, že

> věž nestojí v souvislosti se středním vikýřem v atice hlavního průčelí

> všechny vikýře mají trojúhelníkový fronton, včetně středního a levého

> střední vikýř je stejný, takže nic nenasvědčuje tomu, že by přecházel do věžice (k tomu podotkněme, že podle plánku z doby před snesením věžic a atiky měla střední věžice v horní úrovni půlkruhem zaklenuté okno, odlišné od ostatních v atice)

> za vikýři probíhají souběžné sedlové střechy s hřebenem kolmým k hlavnímu průčelí; zdá se, že vzadu tyto střechy končí u vyšší zdi, rovně zakončené - stejně tak by ovšem mohlo jít o nějakou zeď v pozadí za budovou (nic nenasvědčuje existenci nynější mohutné sedlové střechy s polovalbami)

> velká věž s cibulovitou střechou a lucernou(!) podle rytiny zjevně vypadá tak, že je situována někde v souvislosti se severovýchodním nárožím hlavního křídla radnice

> věžička v jihozápadním nároží vypadá tak, že by zřejmě skutečně měla vyčnívat z nárožního "vikýře" (není moc jasné, co tato anomálie znamená...; začalo se snad tehdy již s "dokončováním" výstavby věžic? nebo se začalo s jejich "dodatečnou" výstavbou, když v původním plánu nebyly?)

Nezdá se být příliš pravděpodobné, že by Hollar nástavbu s věžicemi tak zpackal.

To jsem nyní chtěl dodat k debatám o údajné vědecké rekonstrukci. Pokud se někdo rozhodne novou výstavbu věžic a atiky obstarat, já s tím asi nic nenadělám. Události by klidně mohly probíhat neveřejně (tak jako např. rozsáhlé úpravy v interiérech bývalé radnice), takže bych se o nich dozvěděl až ve finále. Ale když už se začalo mluvit o té "vědecké" rekonstrukci, osobně by mě zajímaly v přípravné fázi spíše publikace seriózních poznatků a rozborů i s příslušnou dokumentací, nežli přestřelky ohledně toho, co je možné připustit v nynějším stadiu vývoje oboru památkové péče.

 

Ke vztahu atiky a obou vnějších průčelí je ještě třeba poznamenat, že rytmus svislého členění neodpovídá fasádě, takže nástavba zřejmě nevychází z prvotního plánu. Dále nelze přehlížet velké nepravidelnosti hlavně ve východní polovině severní fasády, kde nejspíše byla začleněna nějaká starší stavební část. Nad ní byly zřejmě vzniklé nepravidelnosti vyrovnávány ustoupeními v 1. i 2. patře. Jestli k tomu docházelo během postupné výstavby, nebo dokonce až dodatečně, je otázka pro detailní stavební průzkumy.

Jan SOMMER, 4.5.2007

 

070112

K diskusím o věžích na bývalé malostranské radnici v Praze.

Následkem celé akce zřejmě nebude jen nástavba věží. Asi se rozhodováním dospěje i ke změně barevnosti.

Dosud to vypadalo takto:

Postupně se odkrývají jakési stopy (vapka v akci):

Na jejichž základě asi nelze volit snadno (bude bývalá radnice "památkově okrová", nebo "památkově červená":

Někoho možná napadne svatokrádežná myšlenka, že to mělo zůstat tak, jak to bylo:

061122

Před pár dny jsem na DF KZSP (http://zastarouprahu.cz/phpBB2/default.php) četl příspěvek, který má teď někdy vyjít v časopisu Ateliér (http://www.atelier-journal.cz/drupal/node/57). Z diskuse byl pak stažen (zřejmě na základě dodatečné dohody s vydavatelem). Přesto jsem se pokusil na text reagovat drobnými poznámkami, které nejspíše jako obvykle míjejí střed terče...:

Při četbě jsem si už už říkal, že mi text až příliš připomíná výroky, které jsem už četl (a nejen to...). R. Biegel však v posledním odstavci uvádí, že jde v zásadě o sumář. V tom smyslu tedy podepisuji prakticky vše. Jde o to – ale tak to může připadat jenom mně –, že památková péče se musí jakýmsi způsobem postavit k tomu, co se dělo. Nyní je situace taková, že v oboru kooperují lidé, kteří od počátku stáli proti řediteli Hájkovi – někteří to říkali, jiní tiše skřípali zuby, když např. byli degradováni jakoby dobyvatelem území –, ale pak tu byli lidé, kteří mu jaksi "šli na ruku"; ale to já nemíním jako výraz svého postoje nebo dokonce odsudku (sám jsem byl dr. Hájkem pověřen pidivedoucí funkcí, na což jsem ve svých dřívějších vyjádřeních poukazoval, což se možná po tomto vyjádření může zase změnit...). Jde totiž o to, že tito druzí lidé byli především značně nespokojeni s předchozím stavem a vývojem památkové péče. Stojí tu proti sobě dva názory? Nějaké památkové dvě strategie? Jsou tu lidé, kteří byli se stavem "před J+H" bez výhrady spokojeni? Jaké jsou asi pocity jedněch i druhých nyní? V památkové péči většinou spolu otevřeně hovoří jen lidé s prakticky shodnými názory, v nichž se utvrzují. Zpravidla jednají více méně skrytě či aspoň šeptem, své názory nepředloží k širší diskusi (diskuse v pravém slova smyslu v oboru spíše neprobíhá, ale to neberte než jako můj dojem, dojem člověka, který spíš s nadějí čeká na její plody). Pokud by tedy měl být obor nějak stabilizován jak pro "debatu" s investory a jinými "škůdci", pro diskusi o případném novém památkovém zákonu apod., tak pro případné opakování "situace" ze skončené (přerušené?) éry J+H, musely by tyto ulity být odhozeny.

(V této souvislosti je třeba doporučit k přečtení i úvodník dr. Bečkové z posledního čísla ZPP 5/2006, vyznívající podobně jako text R. Biegela, i když jsou volena notně poetičtější vyjádření a příměry!)

Vypadá to, že vidím příčinu problémů v nejednotnosti "klanů" v oboru. Ale tak jednoduché to není. Hlavní tísní oboru je nemožnost vyargumentovat potřebné rozpočty (abych si nevymýšlel o věcech, o nichž nemám informace, tak si aspoň dovolím tvrdit, že není produktivní komunikace o odborně zdůvodňovaných požadavcích na prostředky pro publikační činnost). Tak se dostávám k té komunikaci uvnitř oboru. Tam totiž není shody o tom, jaké prostředky jsou potřebné a jež by pak měly být požadovány. Ale v jakoby objektivní tísni se vysvětluje, proč nelze vlastně nic preferovat před eticky nejvyšším posláním památkové péče při "výkonu" ochrany. Tedy by údajně především rozvoj výzkumu, dokumentace, publikování, "práce s veřejností" (krom provádění po zámcích a realizace grantů) atd. jen ukrajoval z potřeb "výkonu". "Vykonávající" památkáři se sice mezi sebou často také neshodnou, ale to už bych nerad komentoval, neb nejsem do věci potřebným způsobem zasvěcen (ale tolik vím, jak je všem paušalismům na hony vzdáleno a jak je velice náročné jakékoliv projednávání konkrétní akce).

Požadavky, jak je přehledně podal R. Biegel, tedy (vlastně odevždy) podporuji. Ale současně si myslím, že na něčem podobném je třeba se co nejrychleji shodnout a vyslovit "nahoru" dobře podložené požadavky. Jinak je možné "uvnitř" oboru do nekonečna diskutovat, kroutit hlavou nad rozhodnutími vedoucích, posmívat se neznalé veřejnosti, nadávat na nechápající vlastníky, architekty, restaurátory, řemeslníky...

Ale je tu jedna věc, kterou je možné změnit nejvíce hned, a to je ta komunikace s veřejností! Ta totiž nemusí stát nic jiného než nějaký ten vzácný čas. Pro otevřenost vůči veřejnosti není třeba psát vědecké práce (velká část památkářů tak dlouho říká, že na ně nemá čas, že je otázkou, zda by to ještě zvládli – ale to berte spíše jako pokus o provokaci, než výraz přehlíživosti). Publikace památkářů také nemohou být hned ve všech tiskovinách. Ale zkusím toto:

Dejte si, vážení odborní pracovníci NPÚ, malý slib, že třeba tak jednou za dva měsíce pošlete redakci webu NPÚ stručnou zprávu (v rozsahu tak asi pěti deseti vět a jednoho až tří obrázků) o nějaké probíhající opravě (restaurování) památky, o zajímavém objevu, o ohrožení některé památky (redakce webu NPÚ: so mmer @ up.n pu.cz – psát bez mezer!).

V případě zásadnějšího sdělení o významné akci se obracejte spíše např. na redakci časopisu Zprávy památkové péče. Právem namítnete, že zkondenzovat často léta připravovanou a pak i realizovanou akci do pár vět je požadavek až drzý. Já zase vím, že když se o něco takového na základě podobných výzev (nebo nepochopitelně ojedinělých pokynů vedoucích pracovníků) nebo i sám od sebe pokusí někdo jakoby "z čisté vody", často se to napoprvé moc nepovede (i když si autor do doby, než to zkusil, samozřejmě myslel, že to není problém a že to zvládne bez problémů, lépe než kdekdo).

Tak já nevím, že by si třeba v rámci SPPPP dali nějaký závazek?... Kdo jiný už, propána?!

Ještě se ale chci vrátit k tomu "tématu" potíží s diskusí v památkové péči. Uvažuji-li nad tím, jak zněly názory "diskutujících" v posledním roce, co jednotlivé strany očekávaly od změn, nebo čeho se naopak obávaly, tak bych si vlastně nepřál, aby se v diskusi pokračovalo ve "vytyčených" směrech. Některá témata zatím byla natolik netolerantně přehlížena, že pokud se na ně také nerozšíří pozornost, nebude pokračování "diskuse" za chvíli zajímavé už pro nikoho.

© Jan SOMMER, 2006

061113

Archiv čísel čp. byl obnoven. Vše je tak opět k dispozici on-line. Jen obsah a rejstřík dosud nejsou dotaženy k poslednímu číslu...

060612

ČP je nyní v provozu provizorně!

Odkazy na obsah, rejstřík a na jednotlivé sešity nejsou zatím funkční! (Totéž platí pro dokumentaci, která případně není obsažena na příslušném "zdrojovém" webu.) Počítám, že bych je během léta mohl postupně zprovoznit. Opět nahrát dokumenty, které byly před měsíci odstraněny kvůli posměškům některých památkářů, atd.
Stále platí to, že papírové výtisky jsou dostupné v knihovně ÚP NPÚ.
Tuto "platformu" obnovuji mj. proto, že nemíním vystavovat editory DF KZSP obavám z poškození kvality diskuse tím, že se já do ní zapojím.

050720

Práce s kamenem...

img_2891.jpg img_2904.jpg

To nemá chybu... Tak se rodí nové památky...

050517

Třistaleté CD - to bude počteníčko!

Tak to s životností moderních datových nosičů vidí na pražském Magistrátu i jinde. V Praze vložili do základů pilíře Karlova mostu kapsli, do které naskládali dokumenty naší doby, a vyslovili odhad, že schránku najdou potomci při příští opravě přibližně za 300 let. V podobných případech se lze skutečně setkat i s podobně starými dokumenty. Nejčastěji jsou taková svědectví vyjmuta z věžních bání, kam jsou opakovaně s doplňky ukládána při opravách. Materiál dokumentů bývá v různě dobrém stavu, ale v zásadě je schopný poskytnout informace o některých zajímavostech, obvykle zjistitelných i na jiném místě (přesto musí být otvírání pouzdra ohromně zajímavé). Stačí umět číst!

Několik set let staré dokumenty mají tu výhodu, že je lze při určitých základních znalostech (písmo, jazyk) v plné míře využít. Ale bude to podobné s našimi odkazy potomkům? Můžeme si skutečně právem myslet, že budou (např.) za 300 let schopní přečíst cédéčko? Dývídýčko? To je pro mě zajímavá otázka. Vždyť ve světě se scházejí na nejvyšší úrovni konference, na nichž se diskutuje o trvanlivosti takových nosičů. Organizují se finančně i kapacitně náročné systémy, které zajistí, že se archivovaná data co pár let přepíší na modernější systém, "neprůstřelně" se zálohují. Zejména se přitom vychází z obavy o nejistou trvanlivost CD (plast, záznam), ale i z vědomí překotného vývoje výpočetní techniky, která během několika let (tak do 20) neumožňuje běžným způsobem přečíst starší záznamy (dnes např. záznamy z cívkových magnetofonů, děrné pásky a štítky, záznamy dat na mgf kazetách a na prvních formátech datových kazet, FD,...). Takže jak to bude za 300 let, to zřejmě vědí jen magistrátčíci a jiní pokrokáři. Zřejmě teprve potomci jejich "prozíravost" náležitě ocení.

Ale třeba budou mít čtečky úplně na všechno.

S tématem do jisté míry souvisí např. také způsob "adjustace" některých vkládaných předmětů. Např. u Karlova mostu bylo ukázáno, že bankovky byly do futrálu vkládány "zaletované" v plastu (snad aby nikoho nenapadlo, že si je tam v noci - ještě před zatvrdnutím betonu - dojde vybrat). Byla nějak ověřena očekávaná životnost plastu? Nebo ho potomci prostě vyklepou v podobě prášku?

© Jan SOMMER, Praha, 2005

050506

Lví bouda (citace z http://www.paladix.cz/clanky/predklasteri-dolni-loucky.html).

050415

Praha byla v roce 2002 postižena povodní. Teď Magistrát poskytuje cedulky k označení výšky hladiny na domech. Ale jsou dvojjazyčné - propána, proč?!

050411

Půlkruhový záklenek (citace z http://www.svethardware.cz/):

monitor_arch.jpg

050324

Dosáhnout co největší autenticity... Tento výrok zřejmě znovu (a stále znovu) poučuje o tom, že v architektském pojetí je autenticita působivostí, nikoliv pravostí!

Přirovnání s termity ve věci přestaveb budov Senátu PS ČR v Praze na Malé Straně bylo zjevně výstižné. Novináři se sice ozvali někdy před půl rokem (ČT), ale pak byli nejspíše umlčeni... Tak tomu aspoň nasvědčuje nynější situace, kdy z Valdštejnské ulice již několik týdnů denně odjíždí "v naprosté tichosti" několik pěti nebo kolikatunových náklaďáků s vykopanou zeminou. Díra ve vltavských naplaveninách na úpatí Pražského hradu je zřejmě gigantická. Patrně má být nadále obcházena s mlčením. Dobrá, pak nepochybně zdaleka není poslední...

S tou Přísností (viz zde níže) pana dr. Šváchy jsem svou reakci zřejmě vedl zcela nemístným směrem. Jak jsem pochopil z výkladů samotného autora v četných intervjů (prvně zřejmě v Ruďasu - netuším, proč zrovna tam -, jak mi pověděl kterýsi dobrák), a už i z recenzí, pan profesor tuto přísnost chválí. Tedy jsem jeho názory pochopil špatně. Ale sám zůstávám v přesvědčení, že přísnost je... špatně.


Na diskusním fóru webu NPÚ (http://www.npu.cz/prur/diskfora/pp_zpp/) jsem zaznamenal příspěvek pana Peka, kterým jsem se zabýval, ale příslušné úvahy jsem nedokázal dotáhnout do konce seriózně publikovatelného. Mimoto jsem si jakožto redaktor onoho webu netroufl své názory - navíc v určité pracovní podobě - v dotyčném DF umístit. Usoudil jsem, že ČP je tu právě proto (varuji před četbou - neříkejte posléze ani mně, ani nikomu jinému, že to nemělo cenu číst!). Za Vaše případné připomínky ovšem předem děkuji. Rovněž budu rád, když je uplatníte v DF na webu NPU. Mé pracovní názory jsou tedy zde:

Vážený pane, obávám se, že těch architektů, kteří by sebrali té odvahy k zásahům do památek ještě více, je až dost (jen ze smyslu Vaší věty neplyne bezezbytku jednoznačně, jak jste to myslel s těmi uvozovkami – zda náhodou nejde o ironii).

V památkové péči se s odbornými termíny často zachází velmi volně. Zčásti je to proto, že např. architekti – autoři výroků o konzervaci (i těch, které jsou obsaženy v článcích, na které zřejmě narážíte) – věří tomu, že se jim podařilo slovy přesně vyjádřit to, na co mysleli při projektování. Věří tedy tomu, že to i všem čtenářům bude stejně jasné, jako to bylo v určité fázi jejich tvorby jasné jim. Věří také tomu, že jejich výklad postihuje to, co posléze vidí uživatel či návštěvník historické stavby. V zásadě lze říci, že tento výkladový systém i dosažené stadium vývoje přístupů k památkám nesou určité rysy slohové vrstvy (jakými byly nebo jsou regotizace, analytika, rekonstrukce let 70., trendy k tzv. posilování autenticity, aj.; zdá se, že skutečně pietní přístupy se, spíše nedobrovolně, praktikují především tam, kde je minimum financí – bylo by snad lepší mluvit o proudech či školách, protože se jejich projevy vyskytují současně, případně i rivajvlech.

K základním aktuálním proudům patří důraz na znaky stáří, který vede až k tomu, že jsou buď petrifikovány (v lepším případě konzervovány), nebo dokonce posilovány, pro což jsou užívány různé výrazy (uplatňují se např. částečné doplňky a retuše). Znakem tohoto slohu je, že se snaží popřít rozdíl mezi pravými a umělými znaky stáří (i když to bývá doprovázeno výroky o tom, že skutečný odborník rozdíl pozná...). Vytvořený nový stav, který se vzápětí stává předmětem stárnutí, je jakoby předstárnutý; neshoduje se tedy s prvotním novým stavem, jen "do jisté míry" se stavem před zahájením opravy. Tím samozřejmě nechci naznačit, že mi vyhovují radikálně "obnovené" památky, za sebe spíše uvažuji o tom, zda nakonec stejně nedávat přednost těm objektům, které "prostě zestárly", ať už po poslední opravě vypadaly jak chtěly. Jedním ze znaků oprav historických staveb totiž zřejmě vždy bude hledání správné cesty. Cesty budou vždy různé. Různé bude hodnocení jejich výsledků (nikdo nemůže vyhovět všem, mnohdy ani sám sobě; přece známe časté výroky v tom smyslu, že "dnes bych to už udělal lépe"). Nezbývá asi, než se snažit o to, aby právě ono hledání bylo autentické.

Selektivnost ochrany památek je pozoruhodným fenoménem, který není možné od ochrany oddělit. Otázkám výběru by měla být věnována velká pozornost, která by směřovala k vyloučení případné namátkovitosti. (Podnětné mohou být např. plošné inventarizace technických památek, předcházející výběru objektů k ochraně, praktikované zejména v NPÚ-ÚOP v Ostravě. Mj. totiž zajistí, že i o objektech, které nemohly být zachráněny, bude mít památková péče do budoucna nějaké informace.)

Ad novostavba památky. Nevím přesně, co myslíte tím, že "nesouhlasíte s termínem novostavba památky". Nesouhlasíte s jeho užíváním v určitých případech? Nesouhlasíte obecně s tím, aby se památky nově budovaly? Myslíte, že se památky mají stávat památkami až po určité době? Ta bude nějak jednotně stanovená? A co když někdo pozná (nebo odhadne?) význam památky dříve, než ostatní? Víte, mně takové otázky trochu souvisejí s pátráním po smyslu pojmu autenticita památky. Osobně mu totiž přikládám význam jiného druhu, než aby mi vyhovovala vyjádření v tom smyslu, že třeba nějaká oprava autenticitu památky posílila. I když se mi nějaký výsledek líbí, nějak mi to nejde dohromady s představou, že jím byla posílena autenticita památky. Mám obavu, že zatím nejsem s to pochopit, že by se něco takového s autenticitou památky mohlo stát (dát udělat). Vaše rozpaky nad kopiemi by bylo dobré ilustrovat konkrétními příklady, neboť máme některé nedávné kopie, u nichž zatím nevznikly žádné pochyby ohledně zachování kontinuity památky (kostel v Ostravě-Hrabové, most v Radošově).

Máte pravdu, když poukazujete na význam časového odstupu od doby, kdy došlo k posuzovanému zásahu. Tento jev nasvědčuje určitým proměnám vztahu k věcem, i jistým limitům našich schopností některou hodnotu poznat hned. Neboť hodnoty, které s odstupem času u památek poznáme, zpravidla existovaly již dříve (obvykle již od vzniku věci). Památky tedy v zásadě vznikají a existují (až) v našem vědomí. Ale fyzická podstata památek je přitom nevyhnutelně přítomná – nelze ji např. v plné míře nahradit dokumentací nebo nějakou virtuální realitou. Proto také státem garantovaná ochrana památek patří k základům kulturnosti společnosti (omlouvám se za tuto tak schematickou větu). Zvláštní význam mají znovupostavené památky proto, že většinou jsou výslednicí rozsáhlé shody širokých občanských kruhů (povolujících, platících, provádějících, fandících, pasivních). Mám za to, že existují velké skupiny lidí (a nemusejí to jen být ti Vaši laici), které se při takových akcích spojí k něčemu, na co ve finále mohou být "prostě" hrdí. Na rozdíl od některých komentářů z pera kvalifikovaných odborníků, kterým nejsem, zůstávám přesvědčen o vysoké morální hodnotě takových akcí. Nemluvě o tom, že výsledky jsou většinou bezproblémovým řešením urbanistického kontextu, což mě osobně u většiny moderních novostaveb zcela chybí.

Úroveň pracovišť státní památkové péče nejsem s to posuzovat. Pokud jsem kdy mluvil s nějakým pracovníkem ústavu či úřadu, byl jsem vždy zbaven případné předběžné skepse, která mi někdy vyplynula právě z takových poněkud paušálních kritik. Myslím si, že problémy vznikají spíše kdesi v komplikovaném systému – na to jste asi také narážel. Jistě existují i snahy o zlepšování systému (tak by snad bylo dobře, kdyby o nich někdo kompetentní alespoň občas někde psal).

S Vaší prací při záchraně Vámi zmiňované "památkově chráněné nemovitosti" jsem měl příležitost se kdysi osobně seznámit. Obdivuji Vaši vůli a vitalitu, i péči, kterou věnujete každému detailu. Přeji Vám výdrž, a doufám, že budete inspirovat maximum lidí k zájmu o jejich stavby, i k tomu, aby v nich chtěli žít, aniž je budou chtít stále měnit podle momentálních nápadů. Tak nejen v budoucnu přibude památek, ale může se zlepšovat i ono širší kulturní prostředí, v celé poválečné éře těžce devastované a rozleptávané (a dokonce v jakémsi podivném pokračování těchto "trendů" aktuálně vznikají snahy, aby kterýsi obchoďák, podobný tomu jihlavskému, byl prohlášen za památku...).

Chápu, že byste v časopisu preferoval široce srozumitelnou argumentaci. Ale myslím si, že propracovaná teorie je pro ni přeci jenom potřebným základem. Praktické postupy jsou popisovány ve stále rozšiřované edici metodik. Souhlasil bych ovšem s požadavky, aby státní památková péče ve větší míře vysvětlovala své odborné priority a předkládala výklady realizací obecně srozumitelnými a přijatelnými způsoby. Dokonce bych si přál, aby to bylo více zdůrazněno jako zákonná povinnost institucí státní památkové péče. Řekl bych však, že k tomu účelu by měl existovat jiný časopis, protože by mě mrzelo, kdyby jediná tištěná platforma odborné debaty jakkoliv slevovala z nejvyšších vědeckých kritérií (i když pak třeba sám nemusím všemu rozumět - připouštím, že pro mnohé je právě toto hlavní kritériem...).

Pro časopis ZPP i pro možnost diskuse o optimálních postupech péče považuji za prospěšné prezentace konkrétních příkladů, zejména zdařilých. Jistě by se i ten Váš měl mezi ně zařadit (samozřejmě nemohu mluvit za redakci, ale mně by se třeba líbilo, kdyby tam byl článek o archeologii, o restaurování maleb v kapli, asi něco o poznání stavebního vývoje, atd., a samozřejmě o provedených úpravách, případně i s komentáři některých problematických či diskusních řešení - na webu NPU by s tím nebyl problém; to platí pro jakýkoliv kvalitní článek kohokoliv!).

Přeji Vám stále větší spokojenost i... kritičnost.

© Jan SOMMER, 2005 (sommer@up.npu.cz)

zpět nahoru

050311

Nejen obrázek, ale také diskuse je fajn.

050309

Palčivé téma kategorizace památek řeší němečtí památkáři na zasedání dne 2.4.2005. Naši památkáři je často odmítají: Nelze některou památku odsoudit tím, že ji zařadíme do nižší kategorie. Jenže některá památka je vždy odsunuta, protože ochranné aktivity odmítnutím kategorizace nepřibude. Z tohoto pohledu pak může odmítání kategorizace vypadat jako určité zjednodušování situace. Ale ani tak to asi není. Památková péče u nás je značně kapacitně omezená, takže oblíbené postupy "ad hoc" jsou tak jako tak jediným, co zbývá... Program jednání .pdf.

050127

Následující diskusní příspěvek komentuje některé názory v článku Miloše Solaře v časopisu Zprávy památkové péče. Za tímto textem je připojena reakce, kterou Miloš Solař pokračuje v diskusi - především doplňuje a upřesňuje některé své názory a vysvětluje některé aspekty, které jsem já ve svém příspěvku podcenil nebo hodnotil z poněkud odlišného pohledu. Oba texty mají spíše formu dopisu a nebyly důsledně redigovány.


Konference Dějiny staveb – nezájem o památky?

Ad: Miloš SOLAŘ: Konference Dějiny staveb Nečtiny 2004 – nezájem o památky?, in: Zprávy památkové péče, roč. 64, 2004, č. 5, s. 449.

V 5. čísle loňského ročníku časopisu ZPP se Miloš Solař značně kritiky vyjádřil k jednání konference.

Úvodem pochválil to, že se při zkoumání staveb rozvíjí užívání digifotů. Je však třeba říci, že v památkové péči zřejmě dosud není zaveden žádný systém identifikace a archivace snímků. Tento problém byl již na několika jiných seminářích a konferencích označen za vážný. Snímky běžně nejsou adekvátně popisovány a "lokalizovány", což je dosti podstatné, protože i jistě záslužná dokumentace odborných pracovníků státní památkové péče ve velké míře zachycuje detaily zdiva odhaleného v průběhu opravy (přičemž zpětně zpravidla není možné uhodnout, kterou část stavby snímek zachycuje). Je tedy zcela nutné, aby existoval jednoduchý, ale spolehlivý systém, který by umožňoval zpětné vyhledávání. Rovněž je nutné ustavit systém k archivaci digitálních snímků. S tím by souviselo i zavedení identifikace všeho, co památkáři nafotografují. Je dost možné, že kdyby existoval dostatečně kapacitní systém, rádi by do něj přidávali svá data např. i zpracovatelé SHP. To by mohlo být důležité proto, že v nynější neuspořádané situaci se mnoho snímků předává k dalšímu užití např. v památkové péči v podobě problematických kopií z elektrografických strojů nebo z počítačových tiskáren. Při předání dat v elektronické podobě neexistují žádné předepsané standardy pro formátování. Pokud se situace nezlepší, mohli bychom za pár let se zděšením "zjistit", že použitelné dokumentace je méně, než třeba z 60. let 20. století, kdy ve Státním ústavu památkové péče fotografovala na středoformátové černobílé filmy velká generace fotografů-dokumentátorů.

Myslím si, že proces zkoumání a ochrany památek nelze od sebe oddělit. Nelze tedy ani vytýkat průzkumníkům ani organizátorům konference, že se zabývají zkoumáním památek a interpretací poznatků, a pohoršovat se nad tím, že se jakoby nestarají o osud zkoumaných objektů.

Autor to ve svém příspěvku sice neuvádí (propána – proč taky!), ale také já jsem byl na konferenci v Nečtinách, věnované stavebně-historickým průzkumům. Tyto průzkumy sice nepraktikuji systematicky, ale problematice se věnuji po léta. Mj. se pokouším uvažovat o vztahu mezi poznáním a ochranou památek. Jsem přesvědčen, že tento vztah je velmi těsný. Proto také sleduji debaty na toto téma. Vím proto, že zasvěcené diskuse probíhaly i na uvedené konferenci. Pokud si dovolím je shrnout, vychází mi z toho – na rozdíl od hodnocení M. Solaře –, že průzkumníci se o osud památek hluboce zajímají, stejně jako se zajímají o to, jak s jejich poznatky naloží památkáři. Z těchto diskusí nejednou vyplývají náznaky určitých předpokládaných rezerv v činnosti státní památkové péče. Realizátoři SHP totiž znají mnoho příkladů, kdy památkář průzkumníkovy závěry nerespektoval, nebo takové, kdy nedohlédl na vlastníka, aby příslušné průzkumy zajistil. Nebylo možné přeslechnout ani kritiku vůči památkářům za to, že ve svých vyjádřeních často nepožadují standardní SHP, ač by z logiky plynulo, že průzkum měl proběhnout. Postupně (a chce se mi říci, konečně, protože jsem na toto téma psal už léta) sílí též výhrady k tomu, že se památkáři nepostarají o to, aby proběhl tzv. záchranný SHP. Přitom již na konferenci zazněly příspěvky v tom smyslu, že ze zákona lze vyvodit povinnost nebo alespoň právo památkářů požadovat na vlastníkovi zajištění průzkumu. Konference se přitom účastní i památkáři, přičemž někteří z nich se k uvedené povinnosti hlásí a o realizaci dokumentace z průběhu oprav se v dosahu své kompetence starají.

V tom smyslu tedy musím nesouhlasit s hodnocením "nálady" na konferenci, jak ji tlumočí M. Solař. Většině průzkumníků rozhodně není jedno, co se s prozkoumanou památkou následně provede. Většina jich nese těžce, že nejsou zváni k následné dokumentaci v průběhu opravy. Na památkářích je, aby vyhledávali spolupráci s průzkumníky.

Věřím, že k takové všestranně přínosné spolupráci bude docházet stále častěji. Jistě k tomu napomůže, pokud památkáři budou více připouštět nedělitelnost poznání a ochrany památek. Sotva bychom se totiž někam dostali, kdybychom se dále dohadovali o tom, co bylo dříve, zda k poznávání provokující "otázky nastolené památkovou péčí", nebo poznání významnosti památky na základě výsledků průzkumu následované ochranou. (S těžko vyvratitelnou logikou bychom mohli – v opačném "gardu" než M. Solař – říkat, že památková péče chrání ty objekty, jejichž hodnota byla předem identifikována průzkumy.) Podobné to je s preambulí Benátské charty, z níž M. Solař nevyvodil, že instituce státní památkové péče jsou zakládány právě proto, aby občanská společenství projevila vůli památky chránit. Instituce státní památkové péče tedy nejsou se svou odpovědností "až někde na konci", ale mají nejvyšší odpovědnost vůči občanům i světovému společenství, ale též vysoká oprávnění, jichž mají v maximální únosné míře využívat. Proto také mají budovat svou teorii a vysoký morální kredit a publikovat dosažené výsledky, neboť jinak se společnost může snadno usnést, že bude účinnost ochranářských pák tlumit (jak je tomu nyní v řadě spolkových zemí v Německu přesto, že tam byl systém značně konsolidovaný a jeho postupy prokazatelné, po léta publikované ve výročních zprávách, přednáškami a jinými formami).

M. Solař se dovolává kritiky na adresu památkové péče; znamená to snad, že si památková péče není svých případných problémů dostatečně dobře vědoma? To by mohlo být slibné, protože by si rezerv ještě dosti dlouho nemuseli všimnout ani ostatní... Je tu však i riziko, že památková péče označí kritiku zvnějšku jako ohrožení sebe samé (tak tomu bývá zejména v těch případech, kdy je kritikem památkář). Proto bych prosil, aby s případným zkoumáních možných vlastních nedostatků (ne, že bych o nějakých věděl) začali památkáři sami. Bude pak snadnější uvěřit, že stojí o kritiku i od druhých. Např. rozdíl mezi tím, co vyhlašuje památková péče ve svých metodikách a co vidíme třeba na pražských střechách, je propastný; je však také pravdou, že málokdo vykonal pro zviditelnění takových problémů tolik jako M. Solař. Nakonec bych z dalšího pohledu mohl začít věřit, že ze zoufalství hledá pro svou skoro osamělou kritiku některých neduhů systému památkové péče jakékoliv spojence. Jenže tak jeho "referát" o konferenci nevyznívá...

Vztah dokumentace a průzkumů k ochraně památek je zejména v řadě mezinárodních dokumentů z posledních desetiletí stále těsnější (neblahé je v tomto smyslu u nás stále přetrvávající přehlížení významu 16. článku Benátské charty, neboť ten ukládá vytvářet dokumentaci a uchovávat ji a maximálně zpřístupňovat). Dokumentace a průzkumy jsou chápány jako základna spolehlivých znalostí památek a tedy korektního rozhodování o jejich osudu (těžko lze říci, že primárně jsou podstatné ty informace, které pro svou agendu požadují instituce památkové péče). Jsou také zdrojem informací pro ty, kdo stojí o poznání památek hlubší, než jaké poskytuje pouhý pohled na památku, byť sebelépe opravenou podle památkových regulí. Stále většího významu nabývají i s ohledem na rozvoj "zpětných vazeb" v památkové péči, příznačných – tedy v zahraničí – stále častějšími rozbory vývoje postupů oprav, důsledků a trvanlivosti těchto oprav (následná kontrola kvality prací). Z těchto studií pak v posledních letech vyplývají i konstituce systémů průběžných kontrol stavu památek a trendy k přechodu na preventivní konzervační zásahy. Ale to vše nemohou zajišťovat či podněcovat zpracovatelé průzkumů. Jejich role v rámci projevů úcty společnosti vůči památkám je nezadatelná, činí z nich však součást mnohooborového systému, o jehož struktuře má smysl debatovat (to má M. Solař samozřejmě opět pravdu). Zejména v souvislostech konzervačních a preventivních metod péče však narůstá význam kvality "nepředpojaté" analýzy jako podkladu pro tvorbu koncepčních (regulačních) pasportů památek (takové regulační dokumenty představují cílový stav, neboť jsou jedinou cestou k včasnému "varování" vlastníků, které je z morálního hlediska podstatné, neboť z poznání památky plynoucí zákonná omezení vlastnických práv vznikají v momentu "uvalení" ochrany či dosažení poznatků, nikoliv až ve chvíli, kdy o nějakém vlastníkově záměru začne uvažovat odborný pracovník památkové péče). Všechny vědomosti o památkách i okolnosti oprav mají být zpřístupňovány, neboť to prospěje části občanů (byť jde o příslovečnou menšinu!) a zlepší vyhlídky na ochranu památek.

Diskuse mezi průzkumníky a památkáři, jak o nich právem hovoří M. Solař, jsou samozřejmě potřebné. Je však trochu otázka, kde všude mají probíhat, zda i na specializovaných konferencích (jistěže nemají být vylučovány). O významu průzkumů pro svou činnost se památková péče vyjadřuje teprve v poslední době. V metodice standardního SHP (Petr Macek, 20012) se o vztahu průzkumů staveb k celému systému zacházení s památkami mluví jen opatrně asi ve dvou větách (zřejmě autor tuto souvislost předpokládal jako zcela logickou, ale tak tomu v praxi je jen ojediněle). V čerstvé metodice pro projektování v procesu péče o stavební památky (Václav Girsa a kol., 2004) ovšem průzkumy získaly zcela zásadní význam. Sice jej tak mají jakoby vůči projektantovi, ale památková péče tak vlastně poprvé (od vydání série článků Zdeňka Chudárka) souvisle a přiměřeně oficiálně specifikuje svůj vztah k průzkumům. Soudím však, že ke komplexnímu pojetí, zahrnujícímu mj. i prevenci, jež jsem se pokusil naznačit v předchozím odstavci, má naše památková péče ještě kus cesty před sebou.

Abych tedy skončil, že! I když některé pasáže shora citovaného článku nemohu podpořit, pokusím se vyjádřit svůj souhlas s jeho závěrem (i když – jistě důležitá – poslední věta článku neumožňuje jednoznačný výklad!) tak, že je zejména potřebné, aby jednotlivé obory spolu – mezi sebou – vedly věcnou výměnu názorů, aby tyto názory pečlivě tříbily a případné pocity nedorozumění zkoumaly v širších souvislostech, nikoliv jen ve snaze odhalit možný záměr druhé strany ublížit nebo přehlížet.

Opakuji též výraz své hluboké úcty k pracovníkům státní památkové péče, kteří v naprosté většině s hlubokou erudicí a ohromným nasazením usilují o záchranu odkazu minulosti a přispívají tak ke kultivaci životního prostředí i morální úrovně.

© Jan SOMMER, 2005


Poznámky ke kritice článku o konferenci Dějiny staveb

Nemyslím si, že bychom se v názoru (viz předcházející diskusní příspěvek) až tak lišili. A také samozřejmě nemám nic proti tomu, aby kdekoliv byla publikována jakákoliv polemika, i když smysl mého příspěvku nebyl v tom vyvolat diskusi, ale přimět všechny potenciální zúčastněné k zamyšlení.

Co bylo záminkou? Na konferenci zazněly mj. dva příspěvky (vzhledem k obecnosti problematiky zde nejsou autoři jmenováni). V obou šlo ale o to samé. Památkář provedl průzkum fasád a následně vedl jejich obnovu. Na konferenci pak presentoval výsledky svého průzkumu a zároveň ukazoval na realizaci, jak je využil ve prospěch obnovení historického stavu. V případě jednoho kostela však byla eternitová (a původně nepochybně skládaná) střešní krytina nahrazena měděným plechem. Rekonstrukce "původní" podoby průčelí tedy byla presentována i s nehistorickými černými plechovými střechami, aniž by o tom v příspěvku padlo slovo. K tomu jsem v diskusi vystoupil s tím, že střecha je součástí průčelí, a že průzkum průčelí měl obsáhnout i střechu, respektive rekonstrukce historického stavu – a ponechávám stranou otázku, zda k ní byl skutečně dost dobrý důvod – opřená o tento průzkum musí zohlednit i střechu. V případě rekonstrukce barevného řešení fasád s úplně jinou kvalitou střechy přece nelze říkat, že jsme rehabilitovali "původní" vzhled památky.

Při podrobné presentaci nálezů na fasádě a bylo vysvětleno, co bylo při obnově konzervováno a co rekonstruováno, ale – omítky byly rekonstruovány důsledně, kdežto konstrukce zhotovené z kamene zůstaly po obnově pohledově presentovány. V diskusi jsem se zeptal, jaké poznatky přinesl průzkum o historické povrchové úpravě kamene a proč nebyly při realizaci zohledněny. V obou případech jsem byl usazen za souhlasného potlesku (části) auditoria v tom smyslu, že metodika památkové péče na konferenci nepatří a památkáři si ji mají vyříkat sami mezi sebou.

Domnívám se, že otázka, co "patří" do průzkumu historické podoby fasád, patří i na konferenci o stavebně historickém průzkumu (viz Petr Macek a seminář o barevnosti fasád), Chápání průčelí bez střechy nebo fasády bez povrchových úprav kamenných prvků je prostě problém jak z hlediska průzkumu a poznání historického stavu, tak z hlediska obnovy. Takových špatných průzkumů znám spoustu. O to více si myslím, že toto téma na konferenci patří, protože průzkumníci by si to měli uvědomit. A je příznačné, že jsem na to upozornil já (z hlediska problémů vznikajících při použití takového částečného průzkumu při realizaci), nikoliv badatelé, protože z badatelského hlediska možná ten problém nevypadá tak naléhavě. I o tom byl můj přípěvek. Badatel, který nereflektuje otázku obnovy, se klidně spokojí pouze s průzkumem omítek (nebo jiné jednotlivosti), protože i ten doplňuje mozaiku vědění a z hlediska poznání může být přínosný. Takový badatel si může říci, že z hlediska bádání je to jedno, a že střechami či povrchovými úpravami se v souvislosti s fasádami může zabývat, kdo chce a kdy chce. To, že takovým přístupem deformuje představu o historické podobě staveb a nahrává nepoučeným obnovám památek, je mu jedno. Stejně "oprávněně" by si ale památkář mohl říci, že například z hlediska obnovy fasád kostela dochovaného v redakci 19. století je poznání, zda kostel vznikl ve 13. nebo 15. století, nepodstatné a ať se jím zabývá kdo chce a kdy chce, hlavně ať ho s tím neotravuje. A co bys řekl názoru, že na semináře o obnově památek problematika stavebně historických průzkumů nepatří a ať si badatelé vyříkají problémy spojené s dokumentací a průzkumem historických staveb sami mezi sebou? Obávám se, že takhle izolovaný pohled velmi škodí, lhostejno, který obor je jím postižen.

Ad „nálada“ – myslím, že jsem o náladě nepsal nic. Napsal jsem, že problematika návaznosti průzkumů a obnovy byla na konferenci odmítnuta za podpory (části) pléna. To není totéž. Mimochodem jako vážný problém to vnímalo více lidí. Někteří považovali za vhodné mi ještě v Nečtinách přijít říci, že to vidí stejně a že by se s tím mělo něco udělat. Na základě této "společenské" objednávky jsem přistoupil k činu – napsal jsem do Zpráv PP.

Ad "průzkumníci, badatelé.." – nejsou všichni srovnatelní. Je to stejné jako když se řekne památkář. Jsou mezi nimi (námi) lidé schopní i neschopní, slušní i .... Včera jsem byl na Tiskové konferenci pořádané kvůli tomu, že Magistrát povolil soukromý činžák u Hergetovy cihelny. Jako záminka mu posloužily souhlasné posudky tří "expertů". Podobných účelových, odbytých nebo nekvalifikovaných posudků a průzkumů je spousta. Z tohoto hlediska má obec badatelů a průzkumníků přinejmenším stejné problémy jako obec profesionálních pracovníků památkové péče.

Ad "dovolávání se kritiky památkové péče". Památková péče má problémů spoustu. Mělo by se ale rozlišovat mezi problémy, jejichž příčiny jsou mimo obor – například politická nevůle památky chránit se všemi svými projevy včetně personálního obsazení rozhodujících míst, nedostatečnou podporou vlastníkům památek a dalšími, vnitřními problémy, tedy problémy, jež jsou řešitelné reflexí uvnitř oboru. Nadhozený problém pražských střech je do značné míry způsoben politickou podporou názoru, že střechy a půdy mají charakter stavební parcely, který hlediska památkové péče zcela převálcoval.

V tomto smyslu si myslím – a také jsem to napsal do předmětného příspěvku –, že spřízněné obory by měly památkové péči v těch problémech, jejichž příčiny stojí vně, poskytnout morální podporu. Takový požadavek jistě platí obecně a vzájemně. Obory, které mají blízký předmět zájmu a tedy jsou schopny problémy vnímat citlivěji, případně tyto problémy sdílí, by se měly vzájemně podporovat.

Problémů uvnitř památkové péče je také hodně, ale v této souvislosti je podstatná otázka, "jak nejlépe památky opravovat". V tomto směru postrádám jakoukoliv zpětnou vazbu. Mimochodem kritika může být i pochvalná. Mám za to, že přinejmenším každá větší obnova by měla skončit kritickým zhodnocením. Například po opravě fasády, jež je deklarována jako rehabilitace či rekonstrukce historického stavu významné památky, by mělo následovat zhodnocení, do jaké míry je výsledek úspěšný a proč. A kdo jiný, než odborníci, kteří se zabývají poznáním tohoto historického stavu (badatelé, průzkumníci) jsou povolanější vyjádřit se k souladu výsledku s historických stavem, případně upozornit na chyby a omyly. Soulad s historickým stavem samozřejmě není jediným kritériem úspěšnosti obnovy, ale připomínky a podněty v tomto směru by kvalitě péče o památky jistě prospěly. Vezmu-li za příklad své oblíbené téma – povrchové úpravy kamene –, nechápu, jak mohou lidé, kteří o historické podobě fasád vědí nejvíce, mlčet k praxi ničení památek pod vlivem nehistorické teze, že kámen má být vidět. Známý odborník na baroko na semináři ICOMOS jen tak mimochodem zmínil, že kámen byl v minulosti krycími povrchovými úpravami opatřován, ale kvalifikovanou a zdůvodněnou kritiku nějakého poničení významné památky (např. brány Břevnovského kláštera) jsem od něj neslyšel ani nečetl. A dokáži si představit, že kdyby obecně uznaná autorita napsala například do ZPP příspěvek, ve kterém by rozebrala a kriticky zhodnotila současnou praxi obnovy fasád barokních památek, mělo by to v oboru památkové péče větší ohlas než opakovaná metodická upozornění Ústředního pracoviště. Absenci takové kritiky proto považuji za dluh badatelů a průzkumníků vůči péči o památky.

Požehnání kritiky jako zpětné vazby zvyšující kvalitu platí samozřejmě i pro průzkumy. A kdo jiný než památkáři, tedy odborníci, kteří s průzkumy pracují a bezprostředně vidí jejich vady a nedostatky, by na ně měl upozorňovat. Kdo jiný by měl průzkumníky upozorňovat, v čem jsou jejich průzkumy nedostatečné nebo jim dávat podněty, čemu by bylo žádoucí věnovat pozornost. Kdo jiný by měl oboru poznání dějin staveb nastavovat zrcadlo?

Jsme u toho, že pro oba obory – pro péči o památky i pro obory zabývajícími se dějinami staveb – je vzájemný dialog potřebný a přínosný. Z tohoto důvodu je pro mne – a nejen pro mne (viz výše) – odmítnutí takového dialogu nepřijatelné.

© Miloš SOLAŘ, 2005

050120

Česká památková péče a její přísnost?

zpět nahoru

Omlouvám se za neinvenční parafrázi názvu pozoruhodné Šváchovy nové knihy (Rostislav ŠVÁCHA: Česká architektura a její přísnost. Padesát staveb 1989-2004, Prostor, Praha 2004, 304 s., 220x270 mm, bohatě il.). Chci tím vyjádřit názor, že řadu ideových a vývojových zvláštností, které sleduje Švácha na architektuře a urbanismu asi tak posledního století (v Předmluvě na s. 8-25), by bylo možné stopovat i na tzv. vývoji teorie a praxe památkové péče. Možná, že se Švácha pustí do podobného hodnocení i ve sféře péče o stavební památky. Mohlo by to být zajímavé, poněvadž jeho přístupy by asi bylo možné ocenit v aktuálně se zvedajícím proudu pozitivistických retrospektivních sond do dějin oboru, jak se rýsují třeba v posledních sešitech Zpráv památkové péče. Zatím se zdá, že památkáři musejí usilovat o vyrovnání dluhu vůči dějinám svého oboru, kterýžto dluh narůstal v posledních dvou třech desetiletích. Přesto již i sondy, sledující genezi vztahu k autenticitě památek nebo souvislosti hmotného a nehmotného dědictví naznačují, že bude třeba debatovat i o autenticitě toho, co děláme sami (ne jen o autenticitě toho, co na nás zbylo z minula). Na základě několika Šváchových příspěvků v docela zajímavých anketách v ZPP, např., si jednak troufám od jeho dalších vystoupení na tato témata očekávat mnoho, jednak doufám, že budou inspirací pro památkáře samotné.

A také Šváchův přístup k hodnocení funkcionalismu a jiných "přísných" stylů architektury 20. i "našeho" století by mohl a měl být inspirativní.

Možná by mi autor vyhuboval, kdyby zaznamenal mé nepochopení – ale naštěstí sem jeho oko nezabrousí –, ale zdá se mi, že projevy "přísnost" v památkové péči, ale možná i v architektuře, má souvislost ještě ze zvláštním typem obavy (v případě "přísnosti" architektů i památkářů nemám na mysli přísnost vůči investorům – to by byla trochu jiná sféra úvah). Jakoby totiž tvůrci různého druhu chtěli svému dílu vybojovat mnohostrannou nadřazenost a sebe zbavit obavy o jeho současné i budoucí posouzení. Tato snaha pravděpodobně není zcela závislá na hodnotě konkrétního výtvoru. Je tu také otázka, jak se v tomto smyslu liší Šváchou probírané období od starších dějinných epoch. Myšlení lidí se nijak nepozměnilo, jen podmínky, s nimiž se musí vypořádávat, jsou jiné. Jsou tedy poněkud jiné i vnější projevy.

Snaha podložit své dílo nezdolnými argumenty je skutečně pro moderní architekturu příznačná. A snad mohu označit za logické – i když to nedovedu díky chabé znalosti materiálu doložit –, že se přihodí, že argumentace architekta nebo jeho opěvatelů překoná hodnotu díla samotného. Za sebe mám dojem, že to je dosti časté. (Zhrublým výplodem argumentací ve prospěch moderní architektury jsou třeba legrační – kdyby ale nebyly tak smutné – výroky, dovolávající se práva stavět co kde koho napadne, když mohl Dientzenhofer postavit sv. Mikuláše doprostřed Malé Strany v Praze. Úsměvné – ale pro někoho zřejmě sugestivní – je dovolávání se práva stavět "současně", poněvadž prý ani architektům minulosti toto samozřejmé právo nebylo upíráno. Většina autorů takových tvrzení asi vůbec nezapochybuje o epochální kvalitě svých výtvorů. Ale možná ano. A možná proto ta odvážná tvrzení...) Jednou z rovin diskusí je i zpochybňování odborné způsobilosti oponenta (zřejmě se někdy metody "odstranění" oponentů mohou stát přímo součástí tvůrčího zaujetí; koneckonců třeba architektovi může jít o živobytí).

Vývoj architektury se v určitých obdobích spíše než v podobě staveb projevuje v obsahu odborných diskusí. Ornament dekoru stavby pak může být nahrazen hrou se slovy (mohou převážit názory a slovesné styly inženýrské, úřednické, pseudofilosofické, dále mentorské, jakož i domněle estetické zdůvodňování škodlivosti ozdob – snad pseudoestetické, sociálně-inženýrské, propagandistické, obchodnické, matoucí, nejasné; pak může jít o souvislosti s tím, že do určitých věcí se mnoho lidí pouští jen proto, že víceméně náhodou vystudovali nějaký obor, jemuž se pak snaží prospívat, co mohou, determinováni dobou). Pro ty, kterým by stačilo se na stavby pro potěšení dívat nebo je studovat, porovnávat, je to většinou škoda. Vlastní emotivní kvalita stavebních výtvorů začasté trpí (tím nepopírám schopnost autorů rozvíjet specifické "přínosy" jazykové kultuře v odborných časopisech, pamfletech atd.).

"Přísnost" jakoby se v některých oborech projevovala snahou prosadit své řešení slovními projevy tak důrazně, že je i ostatní natrvalo přijmou (a pochválí, učiní z nich pro sebe povinnost, nebo se stanou "žáky" a "vyznavači").

V případě památkové péče bohužel jde skutečně o chytání se stébel. Zvláštní nechuť společnosti k uvažování o památkách jako o součásti vlastního života a k jejich opravování, vykupovaná přitom často děsným utrácením za díla moderních pánů architektů a jim tleskajících všelijakých metrostavů, radnic a jiných mašinérií, jakoby akutně ohrožovala samu existenci památkové péče. Asi pak není divu, že některé obhajoby památek znějí heslovitě až "hrozivě" (jak nás ti potomci znectí za nekulturní vztah k památkám). Také vnitřní diskuse v památkové péči a péče o její teorii nemůže být úplně ucelená a pro okolí přehledná (k tomu na sjezdu historiků umění i v ZPP, a také zde níže).

Ale zpytování smyslu vlastního konání, hledání jeho limitů, nemůže vést k myšlenkovému ochuzení, ale ani k platným posměškům ne (ale riskantní je, protože delikátní úvaha může být zneužita proti někomu, kdo sice mohl debatu obohatit, jenže prostě narazil na nedovtipného, avšak zdánlivě hbitějšího oponenta). Budu rád, když také do polemik o památkách bude nadále zasahovat i dr. Švácha. Svým častým brilantním balancováním v neprobádaných a málo prověřených směrech argumentací nechť přispívá k obohacení a vývoji debat. Pokud jeho vstupy nebudou vždy chápány jako jednoznačná podpora památek, dobrá. Myslím si však, že jsou většinou zaměřeny hlouběji. Není důležité, zda dr. Švácha památkáře pochválí, neboť jim svými zamyšleními poskytuje přínosné perspektivy (někdy i prozíravá varování před teprve chystanými ataky, ale také před vratkostí některých jejich vývodů).

Také památková péče potřebuje odhalit některá klišé (nebo možná bude lepší vyčkat, protože je nikdo nemusí postřehnout).

Zvláštním odvětvím "přísnosti" v uplynulém asitak století byl poznamenán i vývoj knižní grafiky. Osobně mám dojem, že výrazně "přísné" je i vyznění Šváchovy knihy, poněvadž zejména obrazová příloha, která by měla sloužit srozumitelnému doplnění autorových úvah, je potrefena všelijakými grafickými naschvály (odborně zdatnější osoba by zase řekla, že jde o jemnůstky, které já, jen ke své škodě, nedokážu vychutnat). Nebudu se pokoušet je nějak líčit, pokochejte se jimi na vhodném místě sami (bude-li to doma ve Vašem křesle, nevím, kniha je pěkně drahá).

A nakonec se omlouvám těm, kteří si předešlé řádky pročetli, a teď litují ztraceného času. Budiž jim to aspoň poučením pro příště; ale to se neposmívám. Můj pokus o omluvu jde ještě dál.

Ještě bych chtěl poznamenat, že to, co snad bylo výše možné vnímat jako pochybnosti o památkové péči, se spíše týkalo mých vlastních obav, nikoliv obdivuhodné, všestranně náročné a vysoce kulturní činnosti pracovníků památkové péče při záslužné ochraně památek. Pro kvalitu našeho životního prostředí a urbanismu sídel konají obrovité dílo, které skutečně teprve čeká na ocenění. To, že reálné výsledky nejsou lepší, bohužel není vina památkářů.

© Jan SOMMER, Praha 2005

zpět nahoru

050120

Mudrování o škodlivosti památkové péče...

050119

Komentář k jednomu příspěvku publikovanému v ČP zaslal nížepsaný autor, kterému tímto děkuji.

Vydávání samostatných papírových i elektronických výtisků ČP se opět obnoví, ale ještě to bude nějaký týden trvat.

Proto dodaný článek předkládám bez odkladů zde:


Poznámky k článku Jana Sommera Vlastnický kostel na návrší?

in: Česká Placka 28, viz http://sweb.cz/ceskaplacka/archiv/placka28.htm

Martin Čechura, 17. 1. 2005

Následující úvahy byly podníceny výše uvedeným článkem J. Sommera v České placce. Ukazuje se, že přestože problematika románských kostelů je v české literatuře diskutována již více než 100 let, pozitivních zjištění, která je možno opřít o solidní argumentaci, je stále velmi málo. Následující text je formulován jako pracovní poznámky k jednotlivým tezím článku a podněty k další diskuzi.

V otázce vlastnictví půdy ve 12. století je v první řadě třeba rozlišit „formální“ úspěch šlechty v zajištění vlastnictví pozemkové držby od snah o její faktické ovládnutí. Lze předpokládat, že v průběhu 12. století měli správci, dosazení knížetem, již větší praktický vliv než kníže samotný (byť jistě vystupovali ve jménu knížete). Stavba kostelů pak může být jedním ze způsobů „boje o půdu“ - v tomto případě skutečné vlastnictví kostela posilovalo vliv jeho majitele i na okolní pozemky. Další důležitá okolnost spočívá právě v sílícím vlivu šlechty, který je typický pro vývoj ve 12. století. Stavbu kostela v této souvislosti lze chápat jako demonstraci moci a postavení. To by vysvětlovalo i jejich polohu na výrazných terénních dominantách. Naproti tomu proti umístění vlastnického sídla na nejvyšší bod kopce mohou hovořit nepříznivé klimatické podmínky (silný vítr apod.), které u využívání kostela nehrály takovou roli. Pokud budeme předpokládat větší důraz na obranu v kostele než ve šlechtickém sídle (u kterého převažuje představa subtilnějších konstrukcí, byť obtížně doložitelná), pak umístění kostela na temeni kopce je zcela logické (dobrý přehled po krajině).

V případě sporu o vliv nad kostelem mezi fundátorem a církví si můžeme vypomoci analogiemi z období vrcholného středověku. Zde formální právo na obsazení kostela farářem a právo na zisky z něj plynoucí má samozřejmě církev, na druhé straně tento nárok byl často pouze teoretický. Faktický vliv si opět podržel patron. Samotná volba faráře ke kostelu byla opět v pravomoci patrona, církev ji pouze potvrzovala. Historické práce o vývoji církevní správy v době předhusitské potvrzují, že v naprosté většině byla volba bez problémů potvrzena a zdá se, že se jednalo o formální akt. Tím spíše lze tuto skutečnost předpokládat ve 12. (a i 13.) století, v době, kdy církev v Čechách ještě bojovala o svou emancipaci. Deklarace o jejím vlivu na kostely je třeba proto chápat jako součást této snahy, nikoliv jako doklad jejího skutečného vlivu. Předpokládáme-li, že např. právo stavby hradu bylo jednoznačně vázáno na souhlas panovníka, u kostelů tomu tak zřejmě nebylo nebo být nemuselo.

Vzhledem ke vztahu státu a církve (resp. panovníků a biskupů) bych nepředpokládal, že by Přemyslovci podporovali budování „autonomní sítě far“; ba spíše naopak. Takováto síť by nepochybně vedla k upevnění samostatnosti církve a její nezávislosti na panovníkovi. Vývoj ve 12. století však byl ze strany panovníka veden směrem právě opačným – podřízením autority biskupa a omezením sféry jeho vlivu.

Domnívám se, že k řešení počátků a funkce nejstarších kostelů bohužel není zatím dostatek materiálu. Dochované stavby tvoří jen část původního sakrálního stavebního fondu, ke kterému je třeba připočíst zcela zaniklé kamenné i dřevěné kostely a starší předchůdce, stojící na místech dnešních románských i gotických kostelů. Bohužel archeologie, která jak jediná může vnést do těchto úvah nové informace, nemá systematický program pro řešení této problematiky. Stav archeologických výzkumů kostelů se pokusil řešit (pro oblast západních Čech) můj referát přednesený na konferenci archeologie středověku 2004 a připravený pro sborník Archaeologia historica. Z jednoduchého srovnání je zřejmé, že většina archeologických výzkumů se omezuje na drobné, většinou dohledové akce. Naproti tomu systematicky zaměřené výzkumy většinou přináší zcela zásadní výsledky o počátcích a původní podobě té které stavby. Obdobné srovnání pro zbytek území Čech je otázkou dalšího bádání.

V podstatě bez námitek je přijímaná premisa, že nejstarší kostely se stavěly na správních hradech. Myslím, že je ale zcela legitimní otázka, zda to není způsobeno do jisté míry stavem výzkumu – výzkum hradišť má dlouhou tradici a byla jim věnována poměrně velká pozornost, zatímco „jiné“ lokality se ocitly jaksi na okraji. Zejména nejsme schopni téměř nic říci o počátcích sakrální architektury ve venkovském prostředí před výstavbou kamenných kostelů. Archeologický výzkum kostela sv. Jakuba v Domažlicích, který v podstatě potvrdil existenci kostela již nejméně v polovině 11. století, nabízí k zamyšlení možnost přítomnosti nejstarších kostelů i na hraničních přechodech a celnicích, resp. na trase obchodních cest. I zde je třeba kromě praktických potřeb počítat se symbolickou funkcí, upozorňující na to, že území je již křesťanské.

Systematické budování farního systému je prokazatelné nejpozději od 13. století, nepokládám však za zodpovězené, zda budování spočívalo především v jednotné organizaci farní správy u již existujících kostelů, nebo zda se jednalo o systematické zakládání nových staveb v místech, kde jich nebylo dostatek. Nerovnoměrné rozložení kostelů v krajině v některých oblastech naznačuje první možnost, dosud však chybí relevantní studie na toto téma. Pro území Plzeňska je rozdíl v hustotě markantní např. ve srovnání severního Plzeňska s Klatovskem. Severní Plzeňsko, které bylo z větší části rozděleno mezi plaský a tepelský klášter, má hustotu kostelů značně malou; hypotéza pro budoucí výzkum je tedy taková, že klášter jako pozemkový vlastník se soustředil při své reprezentaci na hlavní klášterní baziliku a v dalších částech svého území již neměl stavbu kostela zapotřebí. Christianizace kolonizovaného území mezi priority zjevně nepatřila. Naproti tomu oblast Klatovska s velkou hustotou kostelů je charakteristická velkou rozdrobeností pozemkové držby; bylo proto potřeba, aby každý šlechtic vystavěl vlastní kostel jako demonstraci moci a postavení. Znovu opakuji, že se jedná o předem formulované hypotézy, které jsou určeny k prověření budoucím studiem.

Pokud se jedná o funkce tribun, asi ještě dlouhou dobu zůstaneme na půdě spekulací a hypotéz. Nové poznatky lze asi těžko předpokládat v písemných pramenech, naproti tomu archeologický ani stavebně-historický průzkum nemůže až na výjimky určit původní nebo dodatečné skutečné využití. Řešení se snad nabízí při srovnávání s dalšími typy staveb – srovnání s hradními kaplemi je určitě krok správným směrem, jak to bylo s elitou v klášterech? Určitě si zaslouží pozornost interpretace některých tribun jako kaplí. Možná že vzhledem k přítomnosti tribun u většiny románských kostelů bude správnější cesta hledat jejich funkci v oblasti liturgie. Pro vysvětlení tribun jako místa pro panovníka (kníže, král) podle mého názoru nic nesvědčí, ba právě naopak. U mnoha lokalit je např. otázkou, zda tam panovník vůbec mohl někdy pobývat.

Vzhledem k tomu, že otázky vzniku a funkce románských kostelů jsou zatím stále nejasné, doporučoval bych opuštění plošně užívaného termínu vlastnický kostel, který může být značně zavádějící. Nezmínil jsem ještě problém sousedství kostela a šlechtického sídla. Přestože je brán téměř jako nepochybný, pozitivní důkaz máme jen z naprostého minima lokalit (Bedřichův Světec, Radomyšl, Vroutek, Chvojen). Je však třeba přiznat, že interpretace jako šlechtických sídel vychází pouze z blízkosti obou objektů; prakticky nebyla diskutována možnost, zda se nemůže jednat o fary (viz např. publikace Hejnova výzkumu v Týnci nad Sázavou).

Považuji-li termín "vlastnický" za sporný až nevhodný, o to spíše se musím ptát, co znamená "nevlastnický"? Jednoznačným spojením přítomnosti tribuny s "vlastnictvím" kostela se dostáváme do důkazů kruhem: Nejstarší kostely vznikají jako vlastnické, proto musí mít tribunu → Pokud má kostel tribunu, pak je vlastnický.

U vyhlašování panovnických výnosů z tribun se opět jedná jen o spekulaci, ke které jen těžko nalezneme relevantní prameny. Z období vrcholného a pozdního středověku víme, že důležitá nařízení se přibíjela na dveře kostela, případně je mohl číst kněz po skončení bohoslužby – posledně jmenovaný případ byl snad nejrozšířenějším.

Shrnutí nejdůležitějších myšlenek: Oproti závěru J. Sommera soudím, že šlechtici/patroni budovali románské kostely právě jako demonstraci snahy o nezávislost na panovníkovi. Stavba kostela nepodléhala souhlasu panovníka, jako např. hrad. Funkce kostela byla symbolická a demonstrovala postavení stavebníka, z toho vyplývá dominantní umístění i nerovnoměrná hustota kostelů v krajině.

© Martin ČECHURA, 2004


Citace dokumentu:

ČECHURA, Martin: Poznámky k článku Jana Sommera Vlastnický kostel na návrší? Dostupné na WWW: http://sweb.cz/ceskaplacka/ [online od 19.1.2005].

 

050112

Zbědovaná památka.

050111

Že by si naši památkáři tolik nerozuměli? A jejich cíle, že by se v něčem lišily? A v čem všem?

050103

K otázkám historismů.

Památková péče v Bádensku-Württembersku prošla reorganizací. (dříve)

041221

Brno, je zlatá loď...

041214

K otázkám památkové péče - úvaha a diskuse k situaci v Německu.

041201

Stanovisko k obnově oranžérie kláštera Bronnbach.

041109

Tak řekl filosof...

http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=227163

...a ještě pán s přirozeným sebevědomím...

http://lidovky.centrum.cz/clanek.phtml?id=233987

041019

Střecha jako další fasáda...

Význam střech pro vzhled historických staveb je opakovaně zdůrazňován. Mluví se o významu střešní krajiny, i o tom, jakou závažnou roli hrály střechy u špičkových barokních staveb, jaké pozornosti se střechám dostávalo u staveb továrnického eklekticismu – například.

Přece však se mi zdá, že vazba střechy některých výrazných barokních staveb na formální řešení stavebního celku mohla být ještě těsnější. Nejsem s to vyjít z nějaké pramenné základny, ale svou úvahu odvozuji z pohledu na střechu kupole kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.

Střechu, jistě opakovaně rekonstruovanou – ale přece – člení "žebra", která zřejmě jsou pokračováním pilastrů na stěnách tamburu. O tom svědčí i tvarování polí mezi "žebry", neboť vložené kazety jsou vlastně orámováním oken (i se segmentovou suprafenestrou), zastoupených navýšku oválnými vikýři.

A tak přichází zajímavá otázka – řekl bych –, týkající se barevnosti střechy. Nemohla náhodou podle původního záměru střecha svým barevným "řešením" navazovat na fasády? Chápu, že u řady staveb mohla být střecha svou barevností od ostatní stavby "odtržena", i když na ni svou "tektonikou" navazovala. Záměr navázat členěním střechy na fasády je však právě u malostranského jezuitského kostela natolik nápadný, až nabývám dojmu, že v některých případech přeci jenom k barevnému sjednocení střechy s "ostatní" stavbou muselo dojít. Nemuselo to být zde, ale třeba na střeše kostela sv. Františka Serafínského na Starém Městě možná ano. Pak by průzkum ikonografie či reliktů nátěrů na krytině mohl napovědět...

© Jan SOMMER, 2004

Není třeba se obávat o některé tradice, i když jde o zvyky doby moderní!

Toto upozornění patří těm, kdo by případně měli obavy z porušení tradice, která "zdobí" naši péči o památky. S nezlomnou pravidelností to zase přišlo! Již pár dnů je za námi to magické datum "tradiční" zedničiny – den, který připomíná patrona naší země, sv. Václava. Den, kdy se ještě za našich dědů zednické "party" dočkaly své odměny a zamířily k více či méně vzdáleným domovům. V zimě, která tak pro stavitele vlastně začala (tradiční vápenná technologie nedala jinak), se především obstarával materiál na další stavební sezónu – rubalo se dřevo, lámal se kámen, v huti připravovali kameníci tesané prvky architektonických článků...

Ne tak nyní! V těchto dnech zase čile rostou kolem památek džungle lešenářských trubek, hučí míchačky s otužilou maltou, na kterou se jen třesou otužilí zedníci... To je zřejmě ta správná oběť pro zachování "našeho dědictví" pro budoucí generace. Možná nám však naši potomci spíše "pěkně poděkují". Ale možná pro nás budou mít pochopení – stejně jako jiný světec, Petr, patron našeho oteplujícího se počasí...

© Jan SOMMER, 2004

041007

Proč mají být nynější stavby stále hladší a hranatější, jak to pozorujeme u našich novostaveb? Proč, když jsou technické podmínky k tvorbě zcela autonomních tvarů, ať už založených na tradici, nebo vůči ní tvořící kontrast? Spočívá "půvab" Gehryho staveb jen v tom, že lákají turisty (jak by to mohlo vyplývat z článku o další připravované realizaci ve Španělsku)? Není spíše v tom, že ukazuje možnosti pro autorskou tvůrčí "libovůli"? Můžeme ovšem spíše očekávat, že reálný ohlas v našich "luzích a hájích" bude podobně zanedbatelný jako v případě muzea v Bilbau. Nebo spíše v to doufat, protože představa karikatur, v něž by naši tvůrci a stavitelé takové inspirace převedli...

041007

Tak zase přišla ta velká doba památkové péče! Nastal říjen! Co se tedy děje? Zase spoustu starých staveb obklopilo lešení a "vyšívá se" na "fasádách". Zřejmě nastala ta pravá roční doba...

040823

Odpověď Miloše Solaře na příspěvek J. Sommera ze 17. 8. 2004 – k tématu teorie památkové péče

Od arch. Miloše Solaře jsem obdržel kritické poznámky k výhradám, jež jsem vyjadřoval k jeho článku, nedávno publikovanému ve Zprávách památkové péče (viz zde níže u data 17. 8. 2004). M. Solař vyjádřil rozpaky nad tím, že má jakoby polemika směřuje k tvrzením, která ve skutečnosti nebyla v článku obsažena. "To je potom těžké diskutovat", napsal.

 

Po domluvě s autorem zde hlavní část jeho připomínek připojuji (jedná se o dopis, nikoliv text stylizovaný se záměrem jeho publikace, čemuž odpovídají některé formulace!):

1) Nikdy jsem netvrdil, že památková péče nemá teorii, naopak můj příspěvek je o tom, že teorii nepochybně má.

2) Můj příspěvek je reakcí na přednášku prof. Hlobila, jejímž předmětem byla otázka, zda z hlediska dějin umění památková péče vůbec nějakou teorii mít může. Právě v reakci na takový přístup konstatuji, že památková péče teorii má a že není věcí oboru dějin umění, aby o takové otázce rozhodoval.

3) Jiná věc je, že teoretická stránka památkové péče není ve srovnání s teorií dějin umění dostatečně rozvíjena - stačí srovnat počet kateder dějin umění na různých vysokých školách ku počtu samostatných kateder památkové péče. Pokud vím, katedra či ústav památkové péče na žádné vysoké škole zatím není, mimo jiné proto, že z pohledu dějin umění, případně architektury se to zdá zbytečné - viz začátek. K tomuto konstatování absence rozvíjení teorie a výuky památkové péče na vysokoškolské úrovni se také vztahuje tvrzení, že poznání (jehož odrazem je relativně velký počet specializovaných vědeckých a vědecko pedagogických pracovišť zabývajících se výzkumem) není hodnotově více než předmět tohoto poznání, přičemž způsobům péče o vlastní předmět poznání je v současnosti věnována minimální pozornost (čehož odrazem je mimo jiné absence vědeckých a vědecko pedagogických pracovišť památkové péče...). Pokud se tedy polemizuje s tím, že relativizuji potřebu poznání, tak je to tak říkajíc polemika mimo mísu.

4) Nikdy by mne nenapadlo snižovat potřebu a hodnotu poznání v praxi památkové péče, ale je dobře si uvědomit, co si kdo pod "poznáním" představuje a jakými prostředky je chce rozšiřovat. Obhajoba teze, že poznání je hodnotově nadřazené zachování hmotné (pramenné podstaty) díla, aniž by se zároveň řeklo, co toto "poznání" znamená a jakými prostředky a za jakých okolností je vhodné o ně usilovat, se rovná otevřené propagaci destruktivních průzkumů a komplexních přestaveb památek – viz již onen citovaný dům U kamenného zvonu. Musím se přiznat, že lidé, kteří propagují celoplošné otloukání historických omítek, aby se "vidělo co je pod nimi" a provádění průzkumů, jimiž se má účelově ospravedlnit odstraňování součástí z 19. století ve prospěch baroka, baroka ve prospěch renesance, renesance ve prospěch středověku a středověku ve prospěch betonových rekonstrukcí "původního stavu", podle mého názoru velmi škodí. To, že jsou některé průzkumy provedeny dobře a ohleduplně, ještě není důvod předpokládat, že potřebu poznání takto chápou všichni. A protože praxe je velmi rozdílná, je třeba velmi přesně formulovat, s čím souhlasím nebo s čím nesouhlasím.

Miloš SOLAŘ (18. 8. 2004)

040817

Poslední dva texty na www.obnova.sk lze doporučit k přečtení a k úvaze o tom, zda se svět má proměnit na "svět podle turistů". Nakolik je významný zájem či nezájem kohorty cizáků o to, jak dobře ("autenticky") jsem si opravil dlažky na chodbě svého domu? Mám si dobrou opravu provést proto, že mi někdo vysvětlil význam takového postupu a já jsem jej buď sám, nebo jako obecný zájem přijal, nebo proto, že uznám, že nám vezou penízky, anebo nakonec proto, že se podřídím "kuratele"? Chcete-li znát můj názor (to byl jen pokus o vtip), tak já nevím!

Nový pražský škvost.

 

Teorie památkové péče – neuralgický bod ... památkové péče?

Ad:

Miloš SOLAŘ: Teorie památkové péče – neuralgický bod dějin umění?, in: Zprávy památkové péče, roč. 64, 2004, s. 139.

(Text byl původně psán pro diskusní fórum na www.npu.cz, ale s ohledem na spornou úroveň následujících řádků, kterou bych v diskusi s teoretiky i praktiky památkové péče neměl jak obhajovat, jsem jej odložil do ČP.)

Miloš Solař patří k nejvýraznějším a nejenergičtějším zastáncům ochrany památek působícím přímo v systému státní památkové péče. Veřejně je zvláště známý četnými prospěšnými články v denním tisku, přednáškami a vystoupeními v televizi. Samozřejmostí je u něj velké nasazení při ochraně některých druhů památek, s nimiž mívají orgány státní správy někdy i jiné než čistě konzervační záměry nebo možná dokonce potíže (střešní krajina ve městech, podkrovní prostory v historických domech, okenní výplně, boj proti nadměrným a nevhodným úpravám domovních fasád, atd.).

Nyní se rozhodl vystoupit proti tomu, že teoretické přínosy památkářů jsou jinými "kontaktními" disciplínami přehlíženy (obrací se zejména na architekty a historiky umění). Naznačuje důvody neexistence teoretického zázemí památkové péče. O některých z nich je – myslím – asi možné ještě diskutovat.

Existuje teorie památkové péče? Nástin vývoje této teorie podal – podle mého názoru – docela výstižně Ivo Hlobil v doslovu ještě čerstvého prvního českého vydání "Riegla" (Ivo HLOBIL: Alois Riegl a teorie moderní památkové péče, in: Alois Riegl (1858-1905). Moderní památková péče, ed.: Ivo Hlobil, Ivan Kruis, Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, Praha 2003, s. 101-138) nebo Petr Kroupa (Petr KROUPA: Základní principy památkové péče? (Detektivní pátrání), in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 10, s. 301-313). Významné teoretické přínosy pro památkovou péči v posledních dvou desetiletích znamenaly mj. zejména stati Dobroslava Líbala a Josefa Štulce (vzhledem k námětu Solařova příspěvku připomenu zejména souhrn Dobroslav LÍBAL: Teorie památkové péče, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 8, s. 239-241; a pro ilustraci aktuálních dilemat památkové péče Josef ŠTULC: Autenticita památky a problém její rekonstrukce (několik poznámek k věčně aktuálními tématu památkové péče), in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 8, s. 242-247). K vrcholům teoretické práce v památkové péči patří i komplexní a hluboce promyšlená stať Vojtěcha Lásky (Vojtěch LÁSKA: Hodnota, autenticita a integrita stavebního díla minulosti – teorie a praxe, in: Památky středních Čech, roč. 14, 2000, č. 2, s. 1-25). Z těchto prací i z většiny starších studií v nich citovaných plyne, že teorie památkové péče existuje. Problémy s touto teorií tuším spíše v určité nespojitosti jejího vývoje, kdy jsou opakovaně "objevovány" jevy, popsané často již před desetiletími. Vyjádření se pak často liší jen v obratnosti výkladu, přičemž se bohužel nezřídka  ukazuje, že některé starší práce jsou "překonané" jen zdánlivě, neboť jsou mnohdy argumentačně přehlednější a logičtější, než řada inovativních pokusů (teorie se přitom nerozvíjí kontinuálně asi také proto, že většina prezentovaných přístupů k ní není přijata celou památkářskou obcí – už jistě s přílišnou a neúnosnou nadsázkou by se dalo říci, že co památkář, to teorie). Domnívám se tedy, že Solařovo tvrzení o absenci teoretického základu památkové péče mělo jiný cíl, než přesvědčit o své bezvýhradné platnosti. Snad mělo spíše vyvolat polemiku, podobně jako některé další části článku.

Možná se jednalo spíše o rozpaky nad tím, že zřejmě někdy dochází k určité ztrátě kontaktu mezi památkovou praxí a oním teoretickým zázemím. K naznačenému "začarovanému" kruhu je snad možné připojit i jiný – jak myslím. To tehdy, když chceme charakterizovat relaci mezi teorií, která podporuje stálé prohlubování, ale i rozšiřování definice pojmu památky, a mezi praktickým výkonem ochrany, který zřejmě nikdy nebude vybaven takovými kapacitami, aby mohl všechno "uhlídat" úměrně teoretickým "výbojům". Proto se v některých případech reálná památková péče odehrává v souladu s dosaženým stupněm rozvoje teorie oboru, ale jistě v nemálo případech se více či méně odchyluje od oněch příslovečných – možná však skutečně z obecného pohledu ne zcela zřetelných – základních principů. Stále běžnější zřejmě je, že se podkladem pro rozhodnutí o ochraně stává vědomí o významu památky jako možného zdroje poučení. To znamená, že dochází k určité odchylce od definice památky, uvedené v zákonu o státní památkové péči; nebo se alespoň do jisté míry znejasňuje smysl označení chráněného objektu jako významného. V praxi se to projevuje dvojím základním způsobem. Jednak dochází k tomu, že srovnatelné objekty (třeba stojící v jedné městské ulici) jsou zapsané či nezapsané, aniž by z něčeho plynulo, jak se liší svým významem, jednak postupné zahrnování stále dalších typů chráněných objektů (např. mezi technickými památkami se kromě dříve nejhojnějších vodních mlýnů stále častěji objevují stavby fabrik, donedávna existující rozhodně stranou obecného či veřejného zájmu na ochraně) potlačuje někdejší východisko ochrany v umělecké hodnotě – tím se do jisté míry ztěžuje vyhodnocení významnosti. Je jasné, že z každé chráněné památky je možné čerpat nějaké poučení o minulosti. Ale stejným způsobem je možné "těžit" i z jakéhokoliv jiného objektu.

Je tedy otázkou, zda možnost získat "z památky" poučení je znakem významu památky. Možná, že je tu památková péče, vybavená svou (trochu zanedbávanou) teorií, právě od toho, aby prováděla kvalifikovanou selekci (při níž by měla přihlížet i k tomu, co může při momentálních kapacitách zvládnout). Možná, že by také precizní stanovení případného nesouladu mezi potřebami ochrany a kapacitami památkové péče mělo patřit k onomu teoretickému zázemí.

K teorii památkové péče lze přiřadit i reakce kvalifikovaných odborníků na vznik replik, anastylózu, kopii apod. Aktuálně jsme konfrontováni např. s výstavbou nového jako starého mostu v Radošově (Lubomír ZEMAN: Dřevěný krytý most přes řeku Ohři v Radošově opět stojí, in: Zprávy památkové péče, roč. 64, 2004, č. 2. s. 113-117; v mírně obměněné podobě publikováno i na jiných místech), kde zřejmě o pokračování jeho památkové hodnoty téměř nikdo nepochybuje (ačkoliv i z publikovaných fotografií jsou zřejmé drobné – a jistě málo podstatné – rozdíly např. ve velikostech a v roztečích okének v bedněných stěnách nástavby krytého mostu), a s diskusemi o tom, je-li památkou mariánský kostel v Drážďanech, svědomitě obnovený s ohromnými náklady, které svědčí o existujícím hlubokém zájmu veřejnosti o existenci této památky (most i kostel se tak stává vlastně památkou jaksi na druhou; nejen, že zachovává informaci o podobě historického objektu, ale budoucnosti poskytne poučení o ... nás, nemluvě o tom, že již dnes se nepochybně najdou tací, jež aktivní či pasivní účast na takovém památkovém aktu naplní hrdostí, a že je možné počítat i s příspěvkem k obecnějšímu růstu zájmu o hodnoty minulosti).

Individuální pohnutky jednotlivých osob i nezpochybnitelné šíření památkové ideje se projevují obecně rostoucím zájmem o drobné památky v krajině, o průmyslové objekty, o jednotlivé součásti památek (z ohledu veřejného zájmu spíše málo podstatné), atd. S tím ovšem v některých případech souvisejí vnější tlaky různých "loby", jak se dnes říkává, ve smyslu oslabení památkových opatření. Bylo by možná zajímavé slyšet, jak se teorie památkové péče staví k takovým dobovým okolnostem.

Sílící starost o památky by si také zasloužila větší zájem ze strany teoretiků oboru památkové péče. Mj. i proto, aby památková péče byla optimálně připravená na spolupráci s různými občanskými iniciativami (k tomu např. Bohuslav BLAŽEK: Podněty z první evropské konference o dobrovolnických organizacích na poli kulturního dědictví, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 2, s. 45-48). Zatím se může zdát, že se v přístupu památkové péče projevuje určitý despekt nejen k architektům (že nechápou hodnotu památek a jen chtějí prosazovat svou), k historikům umění (že preferují poznání dřívějších podob památky a málo podporují památkovou péči), ale i k širším kruhům zájemců – diletantů (jakoby se jim nedostávalo vědomostí úměrných nadšení, takže mohou vyvolávat škody), o investorech ani nehovořím. Vím, že to v praxi nebývá tak zlé, ale je jasné, že mnozí poukazují na přehlíživost památkářů.

Zvláštní pole teorie by mohla tvořit "plošná ochrana". Do naší doby se vyvinuly typy chráněných území a ochranných pásem (jak v okolí památek, tak po obvodu chráněných území). Přitom se jak u památek, tak i v těchto územích usiluje o zachování vzhledu, či dokonce o návrat některých součástí prostředí, ztracených v posledních desetiletích. S tím souvisí rozvoj teorie památkové péče v plošně chráněných územích, jehož výsledky by často měly být využity v moderním urbanismu, který by měl směřovat k obnovování celistvosti našich sídel, v posledním století sice spíše nesystematicky, ale rozhodně masivně rozleptávané.

Jedním ze základních problémů teorie památkové péče v naší době je ještě přežívající názor, že doplňky staveb i novostavby v historickém prostředí musejí být odlišitelné, přičemž představy o tom, čím bude odlišnost reprezentována, jsou velice rozličné. Teorie i praxe památkové péče ukazuje, že na tento problém nevládne jednotný názor a ke sjednocení těžko může v dohledné době dojít. A přece právě v takové shodě – která by podle mého mohla reprezentovat důraz na upřednostnění nenápadných a nekontrastních "řešení" – je možné hledat potřebný přínos pro urbanismus našich sídel. Města i vesnice jsou tragicky postižena charakterem většiny nových budov, které vycházejí jednak z poučky o potřebě stavět v souladu s naší dobou (poněvadž tak to prý dělala každá doba, takže konzervativci nemají právo brát např. architektům svobodu tvorby – architekti přitom berou prakticky všechny jako nepřátele povinných novot, s nimiž přicházejí páni tvůrci) jednak z památkářské teorie, že doplněk má být odlišitelný. Jak architekti, tak památkáři se velmi často ohrazují proti stavbám, které by více či méně důsledně navázaly na starší okolní objekty, s tím, že nové stavby musejí být odlišitelné a že nemají pozorovatele mystifikovat zdáním svého většího stáří. Tento přístup je ovšem v dramatickém rozporu s tím, jak se ustálila tradice stavění v našich podmínkách. Chalupy byly skutečně (s prominutím) jedna jako druhá a ve špalírech štítových průčelí měšťanských domů se jednotlivé objekty rozhodně projevovaly decentněji než "naše" nynější bankovní "skleňáky" a jim podobné výdobytky. Jsem toho názoru, že nynější krajině a charakteru lidských sídel dluží památková péče právě jednak vysvětlení důvodů dříve panující harmonie a pomoc při prosazování její obnovy, a jednak inspiraci pro vědomé navázání na osvědčené postupy (je ovšem pravdou, že cílená kontrastnost – jíž se podřizuje mnohé –, je základním typologickým a slohovým znakem nynější architektury - bohužel!). Např. pro jednotlivá obydlí má tradiční podoba dvora drobného hospodářství mnohem více předností, než "pseudozámecká" vila, trčící na podezdívce či na pahrbku uprostřed "parcely" (její hlavní "výhodou" snad je to, že domácí jsou ze všech stran každému pěkně na očích; tím nepopírám zajímavost typologického vývoje od římských vil - když tedy pro jednoduchost pominu řadu důležitých článků vývoje - přes renesanční a barokní zámky a brilantně dispozičně i dekorativně zvládnuté vily "zbohatlíků" 19. století, jež ještě záměrně směřovaly k nápodobě malé šlechtické rezidence, až po "šumperáky" či "okály" a jejich nynější "katalogové" pohrobky). Jako jeden z výsledků teoretického působení památkové péče bych si tedy přál nejen vědomý a promyšlený návrat k "tradičnímu" charakteru zástavby, ale i harmonizaci celé krajiny. To by ovšem bylo možné jen jako výsledek záměrné široké kampaně, postihující mládež a zejména vysoké školy příslušných směrů (architekti, urbanisté, krajináři), ale také státní správu.

Je však zřejmé, že mé představy o kýženém vývoji teorie památkové péče jsou značně odlišné od obecněji přijatelných trendů; zůstanou proto zcela osamocené, pokud dokonce nedojdou posměchu.

 

Poznání památky (vědomosti o ní) nelze od památky oddělit. Je integrální součástí památkové hodnoty. Proto také hloubka poznání do určité (osobně bych řekl, že značné) míry ovlivňuje hodnotu objektu, tedy její společenské uznání. Nesouhlasím proto s nekompromisním vyjádřením M. Solaře, že "Poznání díla je přece důležitější než dílo samo." Uznávám sice, že věta byla pronesena v souvislosti polemického vyjádření na adresu historiků umění, kteří údajně preferují zkoumání památek, byť by je pěstovali na úkor ochrany. Osobně však historikům umění vytýkám spíše nedostatek zájmu o "organismus" památek – platí to zejména pro stavby. Zkoumání je však hlavním úkolem historiků, nechť se mu tedy věnují! Nijak tím nebrání správné opravě průčelí kostela sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze, ani nevyjadřují podcenění oboru památkové péče, jak snad naznačil M. Solař.

Památkáři na druhé straně mívají – alespoň v jednotlivých případech – rezervy v uplatňování výsledků výzkumů. Spolu s M. Solařem si přeji, aby historici i další specialisté a veřejné osoby (typicky zejména novináři) více respektovali památkáře a vycházeli jim vstříc a vyhledávali spolupráci s nimi. Velice bych si přál, aby památkáři byli vybaveni takovými kapacitami, že by mohli důsledně vyhodnotit a respektovat poznatky výzkumů, ale současně také "měli kdy" na besedy s obecenstvem.

Jednou z teoretických sfér v památkové péči by se vůbec měla stát veřejná činnost, neboť její rozvíjení je jak v zájmu památkové péče, tak i památek (kdysi jsem někde v ČP "požadoval", aby povinnosti v tomto smyslu byly kodifikovány v PZ). Kéž by maximum památkářů mohlo a chtělo v tomto smyslu navazovat právě na M. Solaře.

Přál bych si, aby obnovenému rozvoji zájmu o teorii v rámci památkové péče přispěl i poslední Solařův článek. Soudím, že obecně nejcennějším výsledkem debaty by mohly být jakési "deklarované" teoretické postuláty (či program), pochopitelné širším okruhům obyvatel, ale současně prosazované v praxi památkové péče, jakož i na základě poznatků z této praxe upřesňované. Možná by se pak i historikům umění a dalším partnerům připadala památková péče jako "uchopitelnější" ... partner.

Pokud by tedy v reakci na Solařův text zazněla ze spřízněných disciplín kritika přístupu památkářů k vzájemné spolupráci, nebylo by divu. Možná by památková péče mohla "v předstihu" korigovat jak svou teorii, tak své přístupy ke spolupráci – věřím, že by to posílilo praktickou ochranu. Ale možná, že nic takového není potřebné.

Teorie musejí být formulovány s neobyčejným ohledem na věcnou přesnost vyjádření a musejí být podle potřeby dále bez ustání vysvětlovány. Zkušenost totiž učí, že jinak budou zkomoleny nebo užívány v neadekvátních situacích.

 

Předchozí odstavce obsahují jen několik momentálních dojmů (z nichž kdykoliv slevím nebo je zcela odvolám), nikoliv ucelený názor na probírané otázky.

Jan SOMMER

 

040810

Opravdu jsem kdysi psal o tom, že (ale, kde to bylo, si nevzpomenu), že je lepší památky záplatovat, "flastrovat" a "flikovat", nežli "dle památkových regulí" "zesrozumitelňovat", "autenticky posilovat", atd. Nic nedokazuje, že bych měl pravdu, ale avizovaný titul nakladatelství Jonas vítám!

040806

Na stránce http://www.sweb.cz/zapaleni/index0.htm mě zaujal krátký text pod záhlavím:

Architekt Luděk Rýzner z Humpolce napsal, že: V Jihlavě, ale i v dalších městech mu vadí, když se proluky ve středověkých centrech zastavují napodobeninami historických domů. "To je příšerné, protože za deset, dvacet let budou lidi chodit a marně bádat, z kterého století to vlastně je. Takhle se nikdy nestavělo, vždycky se tvořila architektura ve stylu, který byl v té době běžný," zlobí se Rýzner.

Dovolím si subjektivní poznámku:

Základní omyl vidím v tom, když to vyjádřím zjednodušeně, že vlastně nikdy se nestavělo právě tak, aby bylo poznat, že nejde o stavbu z minulé doby. Nechytejte mě za slovo, prosím, vím, že mnoho objektů se v době svého postavení lišilo od stavitelství minulých dob. Z toho důvodu nejednou činí velké potíže rozpoznat různě staré stavby a dochází ke špatným časovým a slohovým zařazením (průběžné korigování takových omylů je jedním z "koření" uměleckohistorické vědy). Je tedy velmi pravděpodobné, že i pan arch. Rýzner se už párkrát zmýlil, když při svém bádání případně usoudil o nějakém historickém objektu, kdy že byl postaven. Snad hlavním vynálezem funkcionalismu, převzatým i příznivci historických památek, je teze, že nová stavba musí být především poznat od starých. To vyvolává v historickém prostředí řadu problémů. Dříve totiž nejedenou např. při dostavbách byly důsledně nové části přizpůsobovány slohu originálu. Samozřejmě to není pravidlo, neboť velice často byla nová část skutečně v ostrém kontrastu k "původní" stavbě. Avšak požadavek na odlišitelnost osobně považuji za snahu o prosté zjednodušení "problému". Kterýkoliv požadavek - ať už "konzervativní" nebo "kontrastní" - však je oprávněný, včetně vehemence, s níž je případně zastáván a prosazován. Je reakcí konkrétní osobnosti na pozorovanou skutečnost. A tento princip je nositelem vývoje. Vývoj je tedy jen snůškou individuálních reakcí na dané podmínky (tak tomu bylo i vždy v minulosti, neboť naši předkové nás nijak mentálně nepřekonávali, ani za námi nekulhali). V naší době disponujeme množstvím informací, jaké nebylo nikdy v minulosti k dosažení. Samozřejmě nejsme všichni zdatní myslitelé (množstvím informací je jen málo ovlivňována individuální schopnost s nimi zacházet). To je, myslím, také hlavní důvod rozbití ladného obrazu našich měst a vesnic, neboť víra v potřebu být moderní - spolu se stále účinnějšími technickými prostředky ke kterékoliv činnosti - překonává schopnost vyhodnocovat a respektovat své vlastní estetické vjemy. Harmoničnosti našich sídel tedy prospívají především konzervativci, ať už jde o "prosťáčky" nebo osoby záměrně usilující o logickou návaznost novostaveb na dané prostředí. Ale výsledek diskusí a bojů je, jak plyne z předchozího, ve hvězdách.

Z uvedeného by mohlo také vyplynout, že naši předkové snad byli k prostředí citlivější, což ovšem není příliš pravděpodobné. Harmoničnost jejich odkazu plynula spíše z omezenosti technických pomůcek, kterými disponovali, avšak výsledek svědčil o historicky daném souladu mezi estetikou a dostupnou technologií. Můžeme klidně věřit, že dříve existovala řada lidí, kteří dokázali ocenit krásu, která je téměř na každém kroku obklopovala (malíři malovali chaloupky v přírodním prostředí a zříceniny na skaliskách, což mnozí činí i dnes, poutníci jásali nad krásou městských panoramat a malebnou útulností vesniček s "cibulemi" kostelíků). Na druhé straně je pro naši dobu příznačné jakési horečnaté hledání nových druhů památek tam, kde by to ještě před pár lety nikoho nenapadlo (silně je dnes pociťována nostalgie starých fabrik). Zde se zřejmě reflektují snahy o projev vlastní individuality, který může být v tradičních sférách historického zájmu poněkud méně pregnantní. Mj. i proto budou postupně objeveny významy kontrastních novostaveb, tradicionalisty asi zatím sotva předpokládané, a často odlišné od těch, které jim nyní přičítají autoři, investoři i "povolovači". A vlastně se v nich "najdou" zájemci, jimž zřejmě dosud jakoby "něco" chybělo.

 

 

040803

"v tom procesu úřednickém"... Tištěný a zvukový záznam mimořádné tiskové konference Magistrátu hl. m. Prahy na téma Památková péče a ochrana památkově chráněných budov ze dne 23.7. 2004 (za upozornění na tento vskutku "výživný" "materiál" děkuji panu zpravodaji!).

040727

Ve Valdštejnské ulici v Praze se pořád něco děje

Jednou tu televize honí termity... Jindy se zase složitě uvažuje o autentické podobě "obnovené" památky.

Cukrkandlový palác asi "zahraje" novými barvami. Ty dosavadní sice nejspíše byly výsledkem památkářského zvažování, ale příslušná etapa historického vývoje památkové péče již zřejmě byla překonána.

 

 

 

Svědčí o tom "alchymistická laboratoř", trochu skrytá pod lešením. To, co zde prezentuji, je zřejmě již několikátá pokusná redakce nové barevnosti fasád (sgn. Probeachse). Není jasné, nakolik se přitom vychází z dokladů některé předchozí vývojové etapy, zjištěných průzkumem. Předešlý inovativní pokus, možná dokumentovaný nějakými snímky v archivu příslušné instituce státní památkové péče, totiž charakterizovala především základní tmavě šedá barva orámování okna, doplňovaná sytě fialovou čabrakou v suprafenestře. Vzhledem k provedení dalších návrhů "redakce" lze mít za to, že se ona prvotní "tmavě žulová" verze nebude realizovat na celé fasádě. Výsledek asi bude "decentnější". Takže látkou k přemýšlení může být hlavně otázka, proč při snad potřebné opravě nátěrů prostě nebyla převzata předchozí barva, přece také před nemnoha lety stanovená památkáři!

 

 

040722

Další drobná změna průčelí jednoho z paláců ve Valdštejnské ulici v Praze

 

Petr Macek nedávno popisoval peripetie barevného "řešení" portálu Pálffyovského paláce ve Valdštejnské ulici na Malé Straně v Praze [Petr MACEK: Obnova průčelí Pálffyovského paláce (K problematice barevnosti historických průčelí), in: Zprávy památkové péče, roč. 63, 2003, č. 5, s. 349-350]. Podobné jemnosti se sice mohou jevit zcela malicherné ve světle srovnání s masivní stavební činností, která právě probíhá v sousedících renesančních a barokních palácích pánů senátorů, ale přesto bych se chtěl pokusit o poznámku k jedné drobné změně uliční fasády Fürstenberského paláce, situovaného ve stejné uliční frontě, ve vzdálenosti několika desítek kroků směrem ke Klárovu.

V pravé okenní ose uliční fasády se v úrovni přízemí nacházel lichý okenní otvor přibližně čtvercového či mírně převýšeného tvaru. Lišil se od dalších lichých oken přízemku, která jsou situována výše a mají ležatý tvar (zdá se, že svým umístěním mohl korespondovat spíše s okny v zahradním průčelí). Asi rok byl štukový rám dotyčného okna poznamenán několika sondami, nejspíše provedenými restaurátorem (sondy měly členitý tvar, ale byly vymezeny obrysem s pravoúhlými rohy a byly provázeny číslicemi), zasahujícími až na zdivo. Bylo proto zřejmé, že skutečně jde o zazděné okno, jehož ostění bylo sestavené z cihel. Štukový rám byl překryt několika vrstvami nátěru. Také zazdívka otvoru byla cihlová. Malý rozsah sond a jejich rozmístění způsobilo, že nebylo možné spolehlivě vyloučit možnost, že otvor v některé etapě svého vývoje probíhal až k zemi a sloužil jako vstup.

Letos v létě se ukázalo, k čemu sondáž směřovala. Šlo o to zřídit v tomto místě nový vstup do budovy (zřejmě proto, aby nebylo nutné používat dosavadní nepřímou trasu přes zahradu).

Nevím, jaká je situace na vnitřní straně nového vstupu, ale investor s projektantem se zkrátka rozhodli využít zazděné okno, avšak s tím, že vstupní otvor bude užší a nižší, než by odpovídalo rámu okna. Proto byly po vybourání někdejšího parapetu a zazdívky otvoru nové stojky ve své horní části přizděny k ostění okna. Konstrukci nového překladu tvoří ocelové traverzy, osazené na nové přizdívky a zčásti zapuštěné do prohlubní, vysekaných do stojek zrušeného okna. Nový překlad však byl situován níže než původní, přičemž vzdálenost překladů je větší, než je šířka přizdívek stojek. Z této situace vyplynulo "architektonické řešení" vstupu. Po stranách byly ponechány úseky barokního štukového rámu okna, které byly protaženy o nové úseky, probíhající až k povrchu chodníku. Nad otvorem ovšem zřejmě nebylo podle názoru autorů úpravy možné ponechat starší úsek orámování okna, protože by vnitřní přizdívka nebyla všude pěkně stejně široká. Proto byla iluzivní štuková část překladu provedena nově, a to tak, že je od horní hrany otvoru vzdálená o stejnou míru, jako je šířka přizdívek stojek. Předstupující vnější lišta původního překladu proto byla osekána a původní překlad byl zcela zakryt omítkou.

Naznačený problém (který je snad lépe pochopitelný s pomocí připojené kresby) by zřejmě nevznikl, kdyby bylo rozhodnuto, že nový vstup využije původní stojky a překlad zazděného otvoru. Mohu se jen dohadovat, že to nebylo možné např. vzhledem k rozvrhu pozdějších kleneb v interiéru. Zvolené řešení tedy vyvolalo změnu, která je zajímavá mj. tím, že vnitřní přizdívka ostění, zužující původní otvor, je orámovaná způsobem, který sugeruje představu, že se jedná o architektonický prvek staršího data, u něhož došlo pouze k dodatečnému zúžení a snížení. Přitom původní jsou jen úseky stojek, a zejména není původní překlad.

Takže prostě došlo k další zcela drobné změně jedné památky. Z určitého úzkého pohledu se může jednat o zkomolení. Současně je však jasné, že takové dílčí úpravy jsou k výtvarné podstatě stavby šetrnější, než většina toho, co u nás vlastníci památek "podnikají".

Památkou tedy v zásadě zůstává to, co bylo upraveno jen tak, že jsme se nerozhodli to přestat za památku považovat.

© Jan SOMMER, 2004-07-23

 

 

 

 

Neměřený náčrt vztahu původního zazděného okna a nového vstupu.

 

040510

Vyšlo č. 29. Tentokrát i s několika obrazy! (Snad je uvidíte. A když, možná zjistíte, že nebylo třeba...)

040223

Vyšlo č. 28.

040217

Vyšlo č. 27.

040202

Vyšlo č. 26.

 

© Jan SOMMER, Praha, 2000-2004. Info: sommerjan@seznam.cz, 723065857.