ČESKÁ PLACKA…(24

Informační a diskusní otevřený dopis k otázkám ochrany památek, číslo 24, vychází jako samizdat v září 2002.

“Česká placka” je klenební útvar, který se ve světových dějinách umění zvláště zasloužil o šíření jména našeho národa.

(První číslo vyšlo v lednu 2000.) Zhotovuje a zájemcům poskytuje Ing. Jan Sommer.

Základní podmínky pro předání příspěvků: disketa 3,5, sommer.j@supp.cz, formáty Word 2, .rtf; bez jakýchkoliv grafických úprav; délka textu max. 2 ns.;

stručné věty, jasně formulované. Veškerá práva k zařazeným textům náleží uvedeným autorům. Zařazení příspěvků není honorováno.

Za chyby, překlepy, omyly, neúmyslné křivdy atd. se předem omlouvám! Jan Sommer.

OSOBNÍ ZPRÁVY

10 let v ZPP

S vděkem si v těchto dnech připomínám tu skutečnost, že jsem mohl věnovat redakčnímu zpracování časopisu ZPP již právě 10 let. Zažil jsem v redakci mnoho zklamání i nerváků, ale jednoznačně převládají pozitivní dojmy. Vyplývá to zřejmě z toho, co jsem parafrázoval výrokem, že jsme vlastně snad jediné pracoviště v celé památkové péči, kde není třeba se hádat s ignoranty, kterým památky nic neříkají, a kteří by je chtěli jen ničit nebo kazit; naopak, na rozdíl od běžných památkářů máme tu čest vítat prakticky jen prvotřídní znalce památek a odborníky na ochranu kulturních statků.

Samozřejmě jsem si vědom řady rezerv ve své redakční práci (připouštím též, že existují rezervy, kterých jsem si zatím nepovšiml), ale přesto si při listování minulými ročníky časopisu říkám, že jsem své úsilí věnoval užitečné činnosti. Zpětně vidím i některé chyby, ale vidím také, že jsem dokázal zjištěné nedostatky většinou operativně odstraňovat. Myslím si, že časopis sice mohl mít aktuálnější obsah, který by lépe sloužil praktické činnosti památkářů (ale mnohokrát jsem psal o příčinách nedostatků v tomto směru), na druhé straně však obsažené články docela výstižně ilustrují odborné priority v dané éře památkové péče. Z většího historického odstupu bude myslím toto desetiletí časopisu hodnoceno celkem příznivě. Na předchozí impozantní historii časopisu jsme tedy snad navázali na přiměřené úrovni.

Nemám nyní příležitost k tomu, abych se věnoval podrobnější bilanci, proto chci poděkovat všem, s nimiž jsem měl příležitost spolupracovat. Velký význam pro mě měla vstřícnost, s níž se mé pracovní požadavky setkávaly u mého bezprostředního nadřízeného, p. ředitele PhDr. Josefa Štulce, který se mě mnohokráte obětavě zastal. Neobyčejnou pracovní i morální oporou pro mě byla od roku 1995 také součinnost s paní redaktorkou ing. Hanou Samkovou. Musím samozřejmě vzpomenout i upřímný zájem ředitele odboru památkové péče MK ČR ing. arch. Jana Kaigla a také konkrétní kroky pro záchranu časopisu, které během let vykonal ve chvílích ohrožení jeho další existence.

Velmi cenné pro mě bylo navázání na dřívější práci mé předchůdkyně dr. Evy Matyášové, s níž jsem nejprve spolupracoval jako člen redakční rady a konec konců ještě dříve dlouhodobě i jako autor (tuším od roku 1985). Děkuji jí za předávané zkušenosti i morální podporu. Velmi si vážím i dr. Vladislava Razíma, který nejen se svými kolegy přispěl k obrodě časopisu pod prvotním názvem, ale také mě uvedl do funkce vedoucího redaktora.

Pravidelná jednání redakční rady byla po celá léta velkou oporou redakce při její práci a poskytovala jí i podněty pro koncepční úvahy. Musím přiznat, že diskuse v radě byly možná někdy poněkud málo konkrétní, ale jsem přesvědčen, že probíhaly s velmi vzácnou otevřeností, a že byly pro účastníky přínosné. Pro redakci znamenaly hlavní zdroj informací o aktuálním dění. Členové rady odhodlaně vystupovali k obhajobě časopisu, jakmile to bylo potřebné.

Velký význam pro časopis i pro redakci měla velká vstřícnost Nakladatelství Jalna, které téměř celých oněch deset let realizovalo výrobu časopisu. Dobře se rozvíjela i spolupráce s tiskárnou JDS a s distribuční firmou DUPRESS. Tito i všichni další spolupracovníci (grafici, sazba) vždy vycházeli co jen možno vstříc různým speciálním požadavkům, např. při dodatečných opravách a doplňcích, které v článcích na poslední chvíli (i později) prováděli někteří vrtošiví autoři.

Nebýt podpory těchto i jiných lidí, nebyl by nejen časopis. Nedokázal bych ani koncipovat a realizovat dnes už pozoruhodný počet doplňkových publikací, příloh, metodik, soupisů, výročních zpráv, bibliografií atd.

S velkým vděkem vzpomínám těch chvil, kdy se někteří odborníci časopisu či jeho redakce zastali ve velmi těžkých krizích, které během let také přišly. Nebudu zde jmenovat konkrétní osoby, ale ujišťuji je, že jim budu vždy hluboce vděčen za projevenou důvěru. Jmenovat ovšem musím velkorysého obhájce časopisu, mj. i nejstaršího nepřetržitě platícího odběratele, a také zasloužilého autora dr. Dobroslava Líbala, bohužel letos zesnulého.

Je možné, že čtenáři ani nezaznamenali, že časopis během uplynulých deseti let několikrát málem zanikl. Pokud si toho odběratelé příliš nepovšimli, je to dobře, ale chci zde opakovaně připomenout, že bychom dnes již stránkami ZPP nelistovali, nebýt úsilí výše jmenovaných i dalších osob.

Jsem přesvědčen o tom, že při daných finančních možnostech a při ne vždy optimálním organizačním zajištění těch deset let vznikalo společné dílo, které třeba mohlo být v něčem lepší, ale rozhodně zúčastněným nenadělalo ostudu.

K některým věcem se nemohu vyjádřit jinak než s určitou lítostí. Ve druhé polovině roku 2001 se nám v redakci podařilo velice dobře doladit systém redakčního zpracování textů. Texty byly odborně i redakčně lektorovány, poté posouzeny v redakční radě a v případě potřeby (tedy: většinou) byl autor požádán o provedení potřebných úprav (podrobněji je procedura popsána na www.supp.cz/html/zpp). Následně se do redakce od autorů vracely články v takové podobě, že již vyžadovaly jen naprosté minimum úprav. V první polovině roku 2002 jsme měli tento přínosný vývoj začít fruktifikovat. Z různých důvodů k tomu prakticky nedošlo. Věřím, že se podaří co nejdříve na tuto rutinu opět navázat.

Druhou věcí, která mě mrzí spíše osobně, je, že jsem vzhledem k nepříznivému vývoji v redakci nedokázal splnit slib, který jsem si dal, že totiž čtenářům poskytnu k desetiletí svého působení v redakci jako dar užitečnou pomůcku. Jednalo se o přehledný obsah všech ročníků časopisu, který by umožnil operativní vyhledávání na internetu. Bohužel jsem zpracoval jen několik ročníků, takže splnění tohoto ideálu je nyní v nedohlednu. Obsah jsem chtěl postupně doplňovat o rejstříky. Snad se budu moci k této práci ještě vrátit.

Samozřejmě si dovedu představit, že existují lidé, kteří by dokázali i v přítomných podmínkách časopis dělat lépe. Vím však, že jsem za těch deset let odevzdal časopisu většinu svých sil. A udělal jsem to rád. Doufám, že výsledky mé práce byly alespoň pro část čtenářů přínosem. A doufám, že budu moci pokračovat.

© Jan SOMMER, 2002

DISKUSE

Publikační koncept

Památkovou péči realizují k tomu zřizované instituce. Zřízení těchto institucí lze chápat jako projev reálně existujícího veřejného zájmu na ochraně památek. Úměrně síle tohoto veřejného zájmu jsou památkové instituce vybavovány pravomocemi. Síla tohoto veřejného zájmu je vcelku přímo úměrná tomu, jak potřebu památek osobně pociťují občané. Tuto potřebu lze dále považovat za závislou na vědomostech, které mají občané o památkách. Tato jednoduchá úvaha dle mého názoru prokazuje, že vzdělávací aktivity jsou jednu ze zvláště důležitých sfér činnosti památkové péče. Základní rovinu široce koncipované publikační činnosti by měly tvořit co možná četné odborné publikace, které by měly v zásadě povinně produkovat kompetentní odborní pracovníci. Z této spolehlivé základny by měla vycházet široká a různorodá publikační a osvětová činnost, realizovaná jak oficiálními státními institucemi, tak nejširší myslitelnou škálou dalších vydavatelů. Prospěch, který přináší publikační činnost pro ochranu památek, není jednoznačně vyčíslitelný, avšak není důvod o něm pochybovat. Odborná publikační činnost však současně představuje průkaz toho, že veřejný zájem na ochraně památek je hájen opravdu kvalifikovaně. To pak může být v případě nějakých ataků ochrany památek např. ze strany nekulturních investorů podkladem pro získávání podpory pro ochránce památek ze strany široké veřejnosti.

Proto jsem přesvědčen, že seriózní publikační činnost by měla být při ochraně památek jednoznačně požadována, a současně že pro ni mají být vytvářeny náležité podmínky. Jednak vzniká požadavek na srozumitelnost a kvalitu publikací, jednak musí být publikační koncept nedílnou součástí památkového zákona.

© Jan SOMMER, 2002

Ke konceptu památkových průzkumů staveb

Dlouhodobě považuji za vážný problém to, že v průběhu památkové údržby staveb jsou většinou zcela opomíjeny doplňkové průzkumy, případně jsou prováděny jen některé z nich, aniž by však docházelo k důslednému provázání jednotlivých náležitých průzkumných úkonů. Poznatky z průzkumů jsou systémem památkové péče chápány “jen” jako podklad pro stanovení optimálního postupu obnovy památky. Památkář obvykle výsledky průzkumů tak či onak vyhodnotí a využije. Mj. se to projeví tím, že stanoví zejména projektantovi, že má na výsledky průzkumů brát ohled při své práci. Domnívám se však, že průzkumy památek mají daleko širší dosah, a to v tom smyslu, že nás přibližují k objektivnímu poznání poselství minulosti, které k nám památky pronášejí dějinami. Přispívají tedy rozhodující měrou k tomu, že o tomto poselství jen nemluvíme, ale že o něm skutečně i něco víme.

V následujícím přehledu se pokouším nastínit svou představu o tom, jakým způsobem by se měla průzkumová činnost podílet na celém systému společenského obcování s památkami. Podotýkám, že můj názor je zcela subjektivní, jen v určité míře se přizpůsobuje tomu málu, co je mně známo o administrativním uspořádání státní památkové péče. Vycházím z přesvědčení, že památky dělá památkami to, co i nich víme, takže i z hlediska státní památkové péče by mělo být žádoucí cokoliv, co prospěje prohloubení našich vědomostí. Současně jsem se pokusil své představy do jisté míry ucelit proto, že se mi zdálo, že poznávací činnosti byly prakticky zcela pominuty i nedávno projednávaným návrhem nového památkového zákona. V tomto smyslu jsem se sice již vyslovil, ale chtěl jsem nyní shrnout své názory bez obecných vyjádření (ale úplně jsem se jich nevyvaroval), spíše v heslovitém přehledu tak, abych jednak naznačil, jak by správa informací o památkách mohla v ideální podobě souviset s ostatními činnostmi, které se dotýkají památek, jednak zdůraznil ty momenty, které jsou klíčové z hlediska prohlubování vědomostí a na něž by se především systém státní památkové péče měl orientovat s cílem redukovat únik informací.

Vzhledem ke svým omezeným znalostem administrativních procedur v souvislosti s ochranou památek se případnému čtenáři omlouvám za četné nedostatky. Prosím, aby tento přehled byl přijat spíše jako podnět k diskusi, pokud o ni někdo bude mít zájem. Protože vím, že realizace mých představ by si vyžádala zvýšení nákladů na opravy památek, nemám takovou představu, že by v dohledné době mohl nastíněný systém správy informací začít reálně fungovat. Mám však za to, že by mohl být po potřebných modifikacích podnětem alespoň k úvahám či k dílčím ověřováním. Obecně jsem ovšem přesvědčen, že nějaký podobný systém se postupně prosadí, avšak čím později k tomu dojde, tím více budeme litovat vědomostí, které mezitím nenávratně zmizely.

Základním vodítkem mých úvah byl článek Václav GIRSA: Kvalifikovaná předprojektová a projektová příprava procesu péče o stavební památky, in: Zprávy památkové péče, roč. 59, 1999, č. 10, s. 375-383. V potaz jsem bral metodiky památkové péče a některé zahraniční články či monografie metodického typu. Stranou jsem musel ponechat celou podstatnou sféru poskytování státních finančních příspěvků na opravy památek, neboť o této důležité oblasti činnosti státní památkové péče mi není nic známo. (Základní orientaci může občan získat např. v publikaci Příručka vlastníka kulturní památky, MK ČR, Nakladatelství Jalna, Praha 2001.) Zvolené problematiky se úzce dotýká z poslední doby např. článek Alfréd SCHUBERT: K operativnímu průzkumu a dokumentaci dochovaného stavu architektonických památek, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 5, s. 149-153. Sám jsem podrobněji probíral metodiku – Jan SOMMER: K metodice záchranného SHP, in: Česká placka 15, 2001, s. 4-7. Obdobnými problémy se systematicky zabývá i V. Jesenský – Vít JESENSKÝ: K metodice záchranného SHP, in: Památky středních Čech, roč. 15, 2001, č. 1, s. 69-72.

Uvedený článek V. Girsy lze dle mého názoru považovat za jeden ze základů úvah o budoucnosti systému památkové péče o historické stavby. Soudím, že je tomu tak proto, že za základní znak seriózního projektu opravy autor považuje to, že projekt je vytvořen s vědomím možných korekcí po případných nálezech v průběhu prací. Dále považuji za podstatné, že V. Girsa stanovil, že nedílnou součástí práce projektanta je zajistit provedení a koordinaci průzkumů a současně respektování jejich výsledků potřebnými modifikacemi projektu. Uznávám, že pojetí Girsova článku je do jisté míry idealistické (tuším, že mu bylo vytýkáno odtržení od reality, neboť jakoby počítal se vstřícným přístupem projektanta k požadavkům památkové péče). Jsem však přesvědčen, že je správné, aby určitý ideální stav byl popsán, neboť to může být jednak inspirací třeba i jen v dílčích postupech některých jedinců, jednak je lépe zřetelné, kterým směrem má smysl usilovat o zpřesnění systému památkové péče.

Nechci tedy V. Girsu a další autory opravovat a doplňovat. Chtěl jsem se jen pokusit o naznačení možné existence takových etap v celém průběhu péče o památky, které by mohly být rutinně využívány pro doplnění informací jak z hlediska vědeckého, tak i z hlediska evidence kulturních památek.

Za základ naznačeného pojetí považuji prosazení systematického provádění průzkumné činnosti v souběhu s ostatními pracemi. S tím souvisí i přesvědčení o prvořadé důležitosti koordinace všech průzkumů. Nepovažuji za dostačující dosavadní praxi, kdy o provedení toho kterého průzkumu rozhoduje pouze pracovník státní památkové péče, který získané poznatky sice tak či onak využije při stanovení koncepce památkového zásahu, avšak v naprosté většině případů se nijak nepostará o náležitou provázanost mezi jednotlivými průzkumy, nemluvě o tom, že by dohlédl na to, aby aktuální poznatky byly zahrnuty do oficiální charakteristiky památky v ÚSKP. Vcelku funkční systém platí v oblastech archeologie a restaurování. Přesto jsou zprávy o archeologických výzkumech a restaurátorské zprávy archivovány rozdílnými způsoby.

Stavebně-historické průzkumy jsou obvykle realizovány jen tehdy, pokud je pracovník státní památkové péče považuje za potřebné ke stanovení památkové koncepce. Jako typickou vadu tohoto systému chápu např. situaci běžnou při nyní častém odstraňování vlhkosti ze zdiva kostelů. Při koncipování takového zásahu je celkem často zadáno vypracování restaurátorského průzkumu. Při následném odstraňování omítek však již není restaurátor zúčastněný, neboť otloukání omítek celkem mechanicky provádí četa stavebních dělníků. Ačkoliv je odhalené zdivo obvykle ponecháváno několik týdnů či měsíců bez omítek (neboť se snad má za to, že se tak odstraní vlhkost ze zdiva), obvykle není zajištěno vyhodnocení odhalených konstrukcí z hlediska stavební historie. Soudím, že v takovéto situaci je typicky možné velmi efektivně provést dílčí stavebně-historický průzkum, zaměřený na dokumentaci a posouzení zdiva a navazujících částí stavby. To znamená, že není potřebné zajišťovat komplexní stavebně-historický průzkum, neboť postačí zachycení dostupných informací. Tento elaborát pak může být hodnocen ve vazbě se starším stavebně-historickým průzkumem, nebo se může stát podkladem takového průzkumu, pokud bude realizován teprve někdy později. Je však třeba přiznat, že z hlediska stanovení koncepce památkového zásahu jsou takto získané informace asi bezvýznamné. Z hlediska toho, co víme o památce, jde však o nepominutelný zdroj poznatků. Tento zdroj však bude jen v malé míře využit bez provázání s výsledky (a pokud možno i s realizací) navazujících průzkumů. V nastíněné situaci to bude nejčastěji restaurátorský průzkum omítek a archeologický výzkum, pokud se současně provádí po obvodu zdiva stavby drenážní kanál. Představuji si, že je naléhavě potřebné výsledky těchto průzkumů nejen využít jako podklad pro koncepci a pak archivovat, ale ve vzájemné vazbě je vyhodnotit ve smyslu zdokonalení vědomostí o památce.

Je zřejmé, že by většina potřebných úkonů měla být z hlediska památkové péče postižena příslušnými metodikami. Jedná se např. i o metodické pokyny pro zaměřování historických staveb, pro způsoby zakreslení a fotodokumentace nálezů v průběhu oprav apod., ale také o koncept metody komplexního památkového průzkumu, propojujícího jednotlivé specializované průzkumy (které ovšem mohou mít v konkrétních situacích pouze podobu dílčího průzkumu).

V následujícím heslovitém přehledu jsem se pokusil asi v nadměrné schematičnosti nastínit pojetí památkové akce v pokud možno vyčerpávající vazbě na průzkumy. Věřím, že by bylo reálné bez přílišného nárůstu nákladnosti akcí podle charakteru konkrétního zásahu prosadit realizaci těch průzkumů, které by neměly být v dané situaci pominuty. Protože si nemyslím, že dosavadní praxe je zcela uspokojivá, uvažoval jsem o konceptu projektů průzkumu, které by mohly být vypracovávány specialisty, kteří by dodavatelsky garantovali provedení potřebných průzkumů. Projekty průzkumu by podléhaly schválení památkové péče. Je ovšem možné si představit, že podle takového projektu by postupovali i pracovníci památkové péče a že by zajistili průzkumnou činnost se všemi náležitostmi sami. Tak je tomu mj. proto, že počítám s tím, že by závěrem průzkumové činnosti byla aktualizace ÚSKP, pokud by byly zjištěny skutečnosti, které by se lišily od dosavadního hodnocení památky v úřední evidenci (a to se stane skoro vždycky).

Projekt průzkumů i jejich následná koordinace by mohla být svěřena specializované agentuře (případně by mohlo jít o kvalifikovanou projekční firmu).

Lze však počítat i s možností sestavení jakéhosi typového katalogu průzkumů, z něhož by byl konkrétní projekt průzkumů do jisté míry mechanicky (ovšem po kvalifikovaném rozboru) odvozen tím, že by byly vynechány ty položky, které v dané situaci nepřicházejí v úvahu. V průběhu akce by ovšem byly provedeny revize projektu průzkumů, aby nedošlo k tomu, že nebude realizován patřičný průzkum něčeho, co bylo zjištěno teprve dodatečně.

V přehledu jsem trochu troufale naznačil i počáteční kroky v souvislosti s prohlášením objektu za kulturní památku, protože si myslím, že zajišťování informační základny ÚSKP má být průběžným procesem, který se nemusí realizovat jen v kampaních v průběhu opravy (zatím bohužel většinou jen do zahájení opravy, a pak už nic) či při plošných aktualizacích. Nemyslím tím však, že by průzkumy měly být prováděny jen u objektů, zapsaných v ÚSKP. Věřím, že někdy po letech, po vytrvalém prosazování myšlenky průzkumů v souběhu s opravami starých staveb, by mohlo dojít k tomu, že se počet těch, kteří chtějí poznat podstatu starých staveb cestou jejich prozkoumávání v optimální situaci, kterou z tohoto hlediska oprava je, že se tedy počet takových lidí bude stále zvětšovat. Ovšem naplno vnímám skutečnost, že ani státem chráněné památky nebudou prozkoumávány náležitě podrobně ve svém celku ještě po mnoho desetiletí. Měl jsem určitou snahu snad položit jakýsi vetchý, ale možná dostatečný základ diskusi, která by měla dle mého probíhat. Věřím, že by se mohli najít i takoví památkáři, kteří by v rámci diskuse mohli ověřit takový koncept v praxi. Je též možné, že někteří památkáři již nějakým takovým způsobem postupují. Pak by se snad mohli o své zkušenostmi s ostatními podělit.

Publikace soupisu prací za každý rok (průzkumy, projekty, realizace) by měla být prováděna jednotně v celé památkové péči. Je možné, že jednotlivé PÚ mohou publikaci realizovat ve svých výročních zprávách, jak se to již v některých případech děje. Osobně jsem však přesvědčen, že by publikace měla být prováděna jednotným způsobem, nejspíše v návaznosti na pravidelné Přehledy restaurátorských prací (přílohy ZPP). Tak o tom uvažuji proto, že např. již nyní jsou v tomto Přehledu obsaženy údaje o opravách či průzkumech částí staveb, a to však vždy jen v tom rozsahu, který odpovídá činnosti restaurátora (restaurátorské průzkumy, restaurování nástěnných maleb, kamenických článků, štuků apod.). To, že se současně něco dělo se stavební podstatou objektu, většinou není kde zjistit. (Archeologické výzkumy a namátkově i některé stavebně-historické průzkumy jsou podchyceny např. v přehledech Výzkumy v Čechách, vydávaných ArÚ ČR.)

Zvědavá památková péče o stavby (Zdůrazněny jsou akce, které mohou být zdrojem doplňkových poznatků o památkách.)

Etapa	akce	úkon (zakázka)	provádí
0		analýza, konstatování hodnot (systematický výzkum, namátkové zjištění, laický poznatek)
		podnět
		na základě podnětu odborné vyhodnocení objektu (orient. průzkum, orient. plán, fotodokumentace, přehled hlavních prvků)	PÚ, SA
		návrh na prohlášení, prohlášení	MK
		stanovení regulace, koncept využití, koncept péče (prosazení průběžné údržby, periodické prohlídky, kontrola odstraňování závad; stanovení konceptu ideálního či cílového stavu památky a jeho srovnání s nynějším stavem)	PP
		projekt péče (limity pro vlastníka i projektanta)	PP, PR
		periodické prohlídky obsahují i vyhodnocení případně nově zjištěných dokladů stavebního vývoje (zaznamenání nově zjištěných prvků; na prohlídce by se měl podílet nebo by k ní měl být přizván znalec SH, který by v případě potřeby vypracoval dokumentaci)	V, PP, SA
		z poznatků mohou vyplynout podněty k rozsáhlejšímu zásahu dříve, než dojde k havárii	V, PP, PR,...
		nové poznatky využít ke korekci údajů v ÚS	PP
I	11	zjištění potřeby rozsáhlejší opravy (buď na základě periodické prohlídky nebo z jiného podnětu)	V, PP,...
	12	rozhodnutí investora o modernizaci objektu, o změně využití (v mezích předběžně stanovené regulace; žádoucí změna může být proponována již v památkové regulaci)	V
	13	koncepce opravy či modernizace (orient. plány, fotodokumentace, koncept změn s variantami řešení)	V, AK, PR
	14	posouzení a vyjádření PP	PP
		při zamítnutí úprava koncepce (13)	V, AK
		v případě souhlasu další kroky	V, AK, PR
II	20	podrobné zaměření v rozsahu záměru	G
	21	projekt průzkumů v rozsahu dle záměru (mj. je třeba stanovit, které průzkumy musejí být realizovány, kdo bude garantovat co; průzkumy v rozsahu dle záměru; garance koordinací – koncept součinnosti; předběžný kvalifikovaný odhad rozsahu prací, časová a finanční náročnost)	PR
	22.01	stavebně technický průzkum^§ (základní podklad pro upřesnění záměru i pro další průzkumy); K	SA, PR
	22.02	statický průzkum^§; K	SA
	22.03	SSHP^§; K	SA
	22.04	restaurátorský průzkum^§; K	SA
	22.05	archeologický výzkum^§; K	SA
	22.06	kompletní inventura prvků^§; K (bývá součástí stavebně technického průzkumu a SSHP)	SA
	22.07	diagnostika konstrukce (mykologický, fyzikálně-chemický aj. průzkumy, měření vlhkosti atd.); K	SA
	23	případně jiné průzkumy dle projektu průzkumů	SA
	24	syntéza výsledků průzkumů – “památkový průzkum” (SA pracuje se všemi zúčastněnými specialisty tak, aby zajistila úplnost potřebných průzkumů. Optimální je její účast během příprav a provádění průzkumů. Stálé konzultace s PP.)	SA (PÚ)
III	30	architektonické řešení	AK
	31	předběžné technické řešení ve variantách (v dohodě s PP a V)	PR
	32	koncepce “profesí”	PR
	33	koncepce a projekt doplňkových průzkumů (viz II/21)	PR, SA
	34	upřesnění koncepce řešení (detaily, modely, pokusné plochy)	PR, V
	35	při zamítnutí úprava architektonického řešení a/nebo předběžného technického řešení ve variantách (v dohodě s PP a V)	PP, PR, AK
	36	konečné schválení záměru	PP
IV	41	projekt	PR
	42	detailní projekt doplňkových průzkumů	PR, SA, PP
	43	schválení projektů	PP
V	51	realizace (dohled AK, PR, PP)	R
	52	průzkumy (důsledně koordinované s postupem stavebních prací a vzájemně provázané; případně rozhodnuto o korekci projektu průzkumů); K	SA, PP
	54	v případě významných nálezů korekce záměru i projektu	SA, PP, PR, AK, V
VI	61	dokončení realizace	R
VII	71	kompletace výsledků průzkumů (vyhodnocení a kompletní předání je podmínkou kolaudace prací)	SA
	72	vyhodnocení realizace i průzkumů (změny objektu a nové poznatky zapracovány do ÚS)	PP
	73	výsledky zapracovány do systematického soupisu prací na památkách	SA, PP
	74	významné výsledky publikovány	SA, PP
VIII	81	aktualizace projektu péče (limity pro vlastníka i projektanta)	PP, PR
	82	periodické prohlídky obsahují i vyhodnocení případně nově zjištěných dokladů stavebního vývoje (zaznamenání nově zjištěných prvků; na prohlídce by se měl podílet nebo by k ní měl být přizván znalec SH)	V, PP, SA

Poznámka:

§ Je nutné, aby jednotlivé průzkumy byly pracovně navzájem koordinovány v potřebné míře. Většinou je nevyhnutelně třeba zajistit koordinaci již při realizaci průzkumů. Jednotlivé průzkumy využívají specifické metody dokumentace. Výsledky musejí být zpracovány srozumitelně, zejména s využitím vhodných grafický prostředků.

AK architekt

G specializovaný geodet

K nutná koordinace s jinými činnostmi

MK ministerstvo kultury

PP složka systému státní památkové péče (včetně stavebního úřadu)

PR specializovaný projektant

PÚ odborná organizace státní památkové péče

R dodavatel stavebních aj. prací (stavební firma, restaurátor)

SA specializovaná agentura

SH stavební historie

SSHP standardní stavebně-historický průzkum

SÚ stavební úřad

ÚS Ústřední seznam kulturních památek

V vlastník, investor

Památkopis (dokumentace, studie, materiálie)

V následujícím textu se pokouším ve stručnosti charakterizovat široce koncipovaný dokumentační a publikační záměr, z něhož se ovšem zaměřuji především na určitou úzce vymezenou oblast. Chtěl bych případně vést diskusi o optimálním způsobu systematické publikace vědomostí o památkách. Nastíněné schéma popisu a dokumentace bylo přednostně zvažováno s ohledem na potřebu prezentace dokumentace architektonických článků a jejich fragmentů, uložených v lapidáriích. Tento záměr byl mj. konzultován také s dr. Líbalem, který koncept celkově schválil a vyjádřil také ochotu podílet se na něm odbornými konzultacemi. K těmto zamýšleným besedám již bohužel nedojde. Je mi však jasné, že se dosti opomíjené archeografické dokumentaci věnuje řada samostatně působících odborníků. Nyní bych tedy chtěl poznat jejich názory a vyslechnout případné náměty ke zlepšení návrhu.

V průběhu příprav tohoto návrhu jsem se stále setkával se značnou metodickou nejednotností u různých zpracovatelů. To mě jen utvrdilo v přesvědčení o užitečnosti diskuse. Proto jsme také s p. Miroslavem Kovářem uspořádali 1. archeodetický seminář, o němž bylo referováno v ČP 23.

I. Koncept měřické dokumentace architektonických článků.

Po dlouhá léta zaznamenáváme velmi malý zájem o dokumentaci detailních forem architektonických článků. Pokud je výjimečně jejich měřická dokumentace publikována, většinou mají výkresy problematickou hodnotu, protože případné prověření zpravidla ukáže velké množství závažných odchylek od skutečnosti. Přitom je z různých stran poukazováno na potřebu hojnější publikace srovnávacího studijního materiálu (naposled k tomu např. Ivan LEHKÝ: K dalším možnostem dokumentace architektonických článků středověkých staveb, in: Zprávy památkové péče, roč. 62, 2002, č. 5, s. 125-129), jakoby se očekávalo, že někdo jiný než odborní interesenti začne takovou dokumentaci vytvářet a publikovat.

Pokud by mělo v hojnější míře začít potřebné a žádoucí publikování takové dokumentace, bylo by pro všechny uživatele přínosem, kdyby taková publikace byla prováděna pokud možno standardizovaným způsobem. S tímto přesvědčením jsem se pokusil nastínit vhodný způsob úpravy dokumentace pro publikaci. Jsem si však vědom řady důvodů pro to, aby se na způsobu úpravy takové dokumentace shodl co nejširší okruh odborníků.

Z uvedených důvodů, s vědomím dalších nejmenovaných okolností a s vědomím

– trvale nízkého zájmu velké části zainteresovaných osob a institucí o precizní dokumentaci architektonických článků,

– problematické kvality velké části dosud publikovaných dokumentací,

– nestandardních parametrů publikovaných dokumentací, a proto, že taková nestandardnost komplikuje či znemožňuje potřebnou komparaci,

– potřeby hledat cesty k nápravě dosavadního neuspokojivého stavu,

– potřeby diskutovat se zainteresovanými osobami o optimálním způsobu takové dokumentace

předkládám k případným připomínkám následující návrh koncepce projektu Lapidarium Bohemicum (pracovní název) jako součásti památkopisu (pracovní označení).

Jsem si vědom některých nelogičností v textu, o něž se asi případný čtenář zarazí. Za takové nedostatky se omlouvám. Mohl jsem je snad odstranit, avšak v určité fázi práce jsem si řekl, že nejsem zcela rozhodnut koncipovat projekt jako pouze dílčí (přizpůsobený určitým jednotlivostem), nebo jako komplexní řešení, umožňující podchytit všechno, co nám dějiny zanechaly. Myslím si, že v budoucnu se úvahy rozběhnou oběma směry. Avšak já se budu zabývat především oněmi detaily (především architektonickými články středověkých staveb).

Identifikace prvku.

Lokalita (okres), objekt.

Detailní lokalizace (křídlo, trakt, poschodí, místnost, stěna,…; účelné je připojení schematického plánku dispozice stavby s vyznačením polohy prvku; původní poloha prvku, uloženého např. v lapidáriu, bude uvedena, pokud je známa, nebo ji lze bez velkých komplikací zjistit).

Typologické či funkční určení prvku (konzola, svorník; i hypoteticky).

Inventární číslo (pro prvky uložené ve sbírkách muzeí apod.; zde se předpokládá uvedení posledního i dostupných starších čísel, avšak není možné zaznamenat celou genezi sbírkového uložení – zejména by taková činnost neměla brzdit zpracování dokumentace).

Datum zpracování, jméno autora.

Popis prvku.

Tvar prvku, jeho (předpokládané) funkční určení, určení kompletnosti prvku.

Rozměry prvku.

Materiál (případně jen vzhled – barva a charakteristika struktury).

Stopy kamenického opracování.

Kamenické značky.

Povrchová úprava (případné zbytky nátěrů, zašpinění povrchu).

Stopy konstrukčního spojení. Navazující prvky. Návaznost v rámci stavby.

Slohové zařazení (pokus o dataci, slohové zařazení).

Stav. Poškození.

Literatura (také podrobnější průzkum památky, pokud probíhal souběžně s dokumentací pro LB).

Metody měření. Metoda měření musí být uvedena v textu. V zásadě by měly být používány výhradně exaktní metody měření. Je však třeba připustit použití metod přesných jen podmínečně, to však musí být zvláště zdůrazněno – to platí především pro dosud časté oměřování! Jako exaktní metodu měření profilace je z dosud užívaných metod možné označit jen použití obrysové šablony s výsuvnými jehlami. Exaktní metodou pro pořízení nárysu pohledu je např.: perspektiva překreslená z fotografie, Somrograf, fotogrammetrie, 3D scan (který však musí být odborně vyhodnocený, nikoliv mechanicky přejatý od externího měřiče).

Výkresy. Je vhodné, aby při publikaci byly výkresy co největší, tedy aby měřítko nebylo drobné. Velikost kresby by měla maximálně využívat stanovený formát listu.

Ze srovnání dostupné publikované dokumentace vyplývá, že by kresby měly být zpřístupňovány v maximálně velkém měřítku. S tím souvisí i úvaha o vhodném měřítku zobrazení.

Kresba by neměla být ve velkém rozsahu upravována. V zásadě by měly být korigovány závažné omyly, které vznikly při kresbě v terénu (může jít o nějakým nedopatřením zakreslené linie, které neodpovídají realitě).

Zpravidla je třeba mírně silnější čarou vyznačit původní hrany, tak aby se lišily např. od hran lomových ploch.

S ohledem na možnost porozumění je někdy potřebné alespoň v minimální míře naznačit předpokládané pokračování některé hrany např. přerušovanou čarou.

V některých případech je vhodné odlišit např. odlomené plochy vyplněním nějakým rastrem. Mělo by to však být provedeno tak, aby nedošlo ke znejasnění kresby.

Vzhledem k dosud získaným zkušenostem se zpracováním obrazových podkladů pro tisk je třeba požadovat, aby kresba obsahovala některé náležitosti, které dosud nejsou běžně užívány. Především je nutné, aby kresba byla opatřena grafickým měřítkem. Toto měřítko by nemělo být doplněné k okraji výkresu, neboť to často vede zpracovatele podkladu pro tisk (DTP) k tomu, aby měřítko buď odstranil, nebo je nahradil vlastním, počítačově zpracovaným. Takové náhradní měřítko nejednou neodpovídá rozměru původního měřítka. Proto má být měřítko vhodně vkomponováno přímo do obrazu. Současně se často stává, že při zpracování obrazu dochází k řadě deformací výkresu. Tak je tomu především při pořizování kopií na elektrografických strojích, ale dosti často i při zpracování podkladu pro tisk (DTP). Jsou známé reprodukce markantně zkreslené při publikaci. Hrozí však též riziko drobných zkreslení, pouhým okem nerozeznatelných. Pokud je ve výkresu včleněno grafické měřítko, lze snadno ověřit, zda došlo k případné deformaci. Usnadní se tím i kontrola při zpracování podkladu (DTP). Z toho, že výkresy bývají při tisku deformovány protažením či zkrácením v jednom směru, vyplývá, že je potřebné, aby v korektním výkresu byla zakreslena dvě měřítka, nejspíše navzájem kolmá (jedno “vodorovně”, druhé “svisle”). Rovněž je možné snížit riziko nekontrolovatelných vad tím, že jsou do výkresu zaznamenány kóty, označující důležité rozměry dokumentovaného předmětu (pak je ale nutné, aby délka kóty přesně odpovídala rozměru, který kóta označuje). Samozřejmě je potřebné, aby i kóty určovaly navzájem kolmé směry. Pokud budou do výkresu uvedeny kóty, musí jít o míry, které byly přímo a spolehlivým způsobem změřeny přímo na objektu, nikoliv o míry zjištěné nepřímo měření z výkresu či propočtem.

Výkresy jsou vytvářeny ze zvláštním důrazem na přesnost, i když je jasné, že v našich podmínkách se nemůžeme přiblížit některým zatím krajním limitům precizní dokumentace (např. v některých zemích se požaduje měřítko výkresových podkladů staveb 1:20, pro nákresy detailů 1:10 až 1:1). U nás se často spokojujeme s náhradními řešeními. Je to oprávněné také proto, že u nás běžně produkovaná (geodetická) zaměření jsou velmi často nepřesná.

Měřítko výkresů. Vzhledem k předpokládané formě edice (viz níže) bude třeba měřítko přizpůsobit rozměru listů formátu A4. Pro takové případy platí, že např. běžné klenební žebro lze zobrazit v měřítku 1:2. Je vhodné, aby v případě potřeby zobrazit větší prvky vznikala další měřítka opět půlením (1:4, 1:8). Samozřejmě některé drobné předměty bude možné zobrazit v měřítku 1:1 (mezi architektonickými články asi nebude mnoho těch, které by se zobrazovaly ve zvětšení, pokud nepůjde např. o makro- či mikrosnímky).

Fotografie. Fotodokumentaci je nutné zhotovit u těch objektů nebo jejich částí, které jsou k tomu vhodné. Jedná se především o dokumentaci celkových tvarů a jejich plasticity např. u sochařsky zpracovaných prvků (konzol, svorníků apod.), případně u členitějších architektonických článků (např. okenních kružeb). Dále je vhodné fotograficky dokumentovat především stav povrchu prvku (např. kamenické opracování, nátěry, stopy původního upevnění). Zejména u prvků v lapidáriích by měly být fotograficky dokumentovány i ložné plochy. V záběru fotografie by mělo být vhodně umístěno grafické měřítko. Důležité je vhodné osvětlení fotografie. Např. zejména tehdy, když je zaznamenáván povrchový reliéf materiálu (dokládající např. způsob opracování prvku), bude ve většině případů potřebné osvětlení ze směru výrazně šikmého vzhledem k povrchu. Při dokumentaci sochařsky zpracovaných reliéfů či výrazně plastických architektonických článků musí být osvětlení přiměřeně šikmé, ale nemělo by být příliš “tvrdé”, aby zastíněné části nebyly na snímku zcela tmavé. Ve většině případů je vhodné použít černobílou fotografii. Je ovšem možné použít i barevné materiály, které by však měly být upřednostněny jen v případech, kdy je třeba zachytit barevnost materiálů (materiál prvku, nátěry). Z technických ohledů i s ohledem na nákladnost barevného tisku by měl být k reprodukci tiskem užíváno především černobílé provedení ilustrací. Ve zvláštních případech ovšem je možné doporučit barevnou reprodukci fotografií.

Rekonstrukční kresby. Ideální rekonstrukce prvků nejsou závazně požadovány. Lze je provádět v případě zájmu zpracovatele. Může jimi být dokumentována zpracovatelova představa o původním tvaru narušeného prvku, případně lze provést rekonstrukci barevnosti, pokud jsou k ní dostatečné podklady (např. na základě restaurátorského průzkumu). Samozřejmě je možné připojit i rekonstrukci čistě hypotetickou, avšak to musí být jasně vyjádřeno v doprovodné popisce ilustrace.

Označování prvků. Označení dokumentovaných prvků musí být maximálně podrobné. Musí být zcela jednoznačné. Je lépe vždy dle možností uvést více údajů, než by se jevilo potřebné z pouhého ohledu na jednoznačnost označení.

Úplnost dokumentace. Z hlediska využitelnosti dokumentace je zřejmě potřebné, aby dokumentační materiál byl co možná kompletní. Bylo by však problematické vyřazovat nějakou dokumentaci z evidence jenom proto, že není zcela úplná. Nejednou se totiž stane, že bude možné disponovat např. hodnotnou fotografií, avšak nebude připojena výkresová dokumentace. Na jedné straně samozřejmě musí být dána přednost úplnému materiálu, na druhé straně si však dovedeme představit řadu důvodů, vedoucích k tomu, že v určité situaci nebylo možné pořídit kompletní dokumentaci. Tak tomu může být např. i tehdy, když bude do souboru zařazena i historická dokumentace dosud existujícího, či již zaniklého prvku. V takových případech bude vhodné do budoucna počítat s doplněním dokumentace o chybějící části. To jen zesiluje požadavek na přesnost identifikačních údajů, aby v případě vydání doplňkového dokumentu bylo možné dokumenty z různých dob spolehlivě provázat.

Studie. Je třeba počítat také s tím, že v souvislosti se zpracováním souborů dokumentačních elaborátů budou vznikat záměry a potřeby vydávat syntetické a srovnávací studie. Je proto třeba usilovat o vytvoření možnosti publikovat i takové komplexnější práce. V zásadě by mělo platit, že je vhodné i studii doplnit “katalogovou” dokumentací v maximálním rozsahu. Je však zřejmé, že většina studií bude i nadále doprovázena drobnějšími výkresy, často spíše ilustračními schématy. Pokud je to možné, mělo by se však i při sestavování studie myslet na vytvoření “katalogových listů”.

Evidence stavu zpracování. Pro evidenci zpracovaných prvků by měla být vytvářena databáze. Zpracované materiály by snad mohly být účelně ukládány v kartotéce v plánovém archivu SÚPP(?). Databáze s evidencí zpracovaných prvků bude přístupná na internetu. Po uplynutí určité doby či po dosažení určitého počtu přírůstků v evidenci by se seznam vydával tiskem.

Edice. Pro docílení co nejširší využitelnosti vytvořených materiálů by bylo vhodné založit edici. Základem edice by měly být jednotlivé katalogové listy formátu A4. Předpokládám, že v základní formě by šlo o jednotlivé listy, v jejichž okraji budou vytvořeny otvory pro vložení do normalizovaných pořadačů. Tato forma umožní řazení listů podle různých kritérií, doplňování nových listů dle potřeby (např. při vytvoření doplňkového či opravného listu k dřívějšímu neúplnému či nepřesnému). Současně však předpokládám, že v některých případech budou vznikat ucelené soubory dokumentace např. ve formě sešitů formátu A4. V takové formě by mohly být vydávány i výše zmíněné studie a jiné doplňující materiály. Je pravděpodobné, že v některých případech bude nutné i jednotlivým prvkům věnovat větší rozsah (např. osmistránkový sešit); to by mohly být např. monograficky zpracované větší objekty, složené z velkého počtu dílů (třeba velké portály). Jsem si vědom toho, že rozsah dokumentace zpracovávané po jednotlivých prvcích bude gigantický. Jsem však přesvědčen o tom, že jde o jedinou formu, která povede k vytvoření trvale doplňovatelného korpusu, byť jeho ukončení nelze předpokládat v jakkoliv odhadnutelné době. Systém s jednotlivými listy ve formě do značné míry unifikované však umožní spolupráci libovolně velkého kolektivu. Současně bude možné, aby publikace byly vytvářeny kterýmkoliv vydavatelem, jenž by projevil zájem. Žádoucí jednotný způsob evidence by jen vyžadoval, aby vytvořené materiály byly v jednom výtisku zasílány do centrální kartotéky, kde by byla doplňována databáze. Nebylo by nutné, aby byly úplné originální podklady uchovávány na jednom místě.

Předpokládám, že listy budou většinou potisknuty z obou stran. Na přední straně bude nahoře identifikace a pod ní co možná největší kresba (v jednom ze základních měřítek), opatřená náležitostmi, zmíněnými na jiných místech tohoto textu. Na rubové straně by v záhlaví opět byla umístěna identifikace a dále by zde byl uveden popis, fotografie, drobnější schémata, hypotetické rekonstrukce aj.

Navržená forma edice by umožnila zcela libovolné pořadí vydávání dokumentace. Tak by bylo možné zpřístupnit zpracované podklady okamžitě, což by bylo důležité především v případech zpracování jednotlivých prvků. Současně by bylo umožněno libovolné řazení listů (podle lokalit či objektů, podle typů dokumentovaných prvků atd.).

Každá položka edice by se označila copyrightem autora a editora. Vzhledem k charakteru edice by po dohodě s NK byla zvolena forma mezinárodního číselného označení (ISSN nebo ISBN). To by bylo potřebné i vzhledem k případné potřebě evidence dodatků a reedic.

Forma předávání podkladů. Bude nutné (mluvím v teoretické rovině), aby textová část byla zpracována maximálně přesně podle stanovené formy. Je to potřebné vzhledem k tomu, že nebude možné zajišťovat důkladnější redakci. Proto je třeba, aby také grafická část byla maximálně jednotná. Věřím však, že stanovený systém umožňuje celkem drobné úpravy pracovní formy dokumentace. Grafické řešení výstupů nemusí být striktně předepsáno. Podstatné je jen pokud možno srovnatelné pojetí dokumentačních vyobrazení. Textová část by měla být dodávána především bez jakýchkoliv grafických úprav (text musí být členěn jen do odstavců, oddělovaných klávesou “enter”), nebo v přesně stanoveném “zrcadle”. Odstavce musí být seřazeny stanoveným způsobem. K dispozici budou jednak popisy zpracování, jednak vzory.

Ekonomická stránka projektu. Předpokládám, že v počátcích bude možné ve spolupráci s několika autory vytvořit alespoň základní soubor materiálů, který by umožnil podání žádosti o grantovou podporu edice. Na tomto základě by snad bylo možné jednat i s nakladatelem a s případnými sponzory.

Postupná forma vydávání by umožnila zavedení předplatního odběru. Nelze však počítat s tím, že by předplacený odběr přesáhl rozmezí 100 až 200 kusů. Je tedy třeba zvolit tak elementární způsob technického zpracování, aby jeho finanční nenáročnost umožnila docílit nižší výrobní cenu, než na př. při jednorázovém xeroxování; jedině tak bude možné získat dostatečný počet abonentů (ale dost možná nebude stačit ani to).

Vzhledem k tomu, že nebude možné najímat zpracovatele dokumentace, nýbrž bude třeba využívat výstupy z jinak zaměřených činností spolupracovníků, považuji za nutné, aby publikace byla honorována. Ovšem zatím netuším, kde by se na to daly vzít peníze.

Cílem tohoto projektu není jen předložit návrh optimálního způsobu publikace dokumentace architektonických článků. Jde také o to, nabídnout k širšímu využití kritéria pro publikaci takové dokumentace i v obecněji zaměřených publikacích (např. včetně monografií staveb, srovnávacích studií apod.). Mohli bychom tak dosáhnout toho, že se poznávání detailních forem staveb bude postupně zpřesňovat. To by mohlo být umožněno vytvářením doplňkových či opravných listů. Mělo by být možné zařadit prakticky vše – pořadí vzniku dokumentace je lhostejné. Bylo by tedy možné zařazovat i historické soubory dokumentace, uložené v archivech.

Systém ovšem musí zůstat otevřený. Vlastně musí jít o nabídku možnosti předložit odborné veřejnosti zpracovaný výsledek pokud možno bez velké náročnosti na pracnost. Publikace dokumentace v rámci projektu LB nevylučuje souběžné zveřejnění např. v rámci monografické studie nějaké památky nebo v rámci srovnávací studie příslušného druhu památek atd. Narozdíl od jiných uzavřených a navzájem těžko propojitelných systémů jsem chtěl přispět vytvoření systému, který by byl zcela otevřený jakýmkoliv typům navazujících zpracování, jak syntetických prací, monografií, tak i jednotlivých pojednání o naprosto dílčích prvcích staveb. Na obdobných listech by mohly v případě zájmu být k dispozici např. údaje o stavebních konstrukcích, o krovech, o dveřních a okenních kováních, střešních krytinách atd. atd.

Zpracování dokumentace podle metody LB by mělo být pokud možno prováděno vždy. Mělo by tomu tak být i v případě, že se dokumentace vyhotovuje v souvislosti s památkovými aktivitami, i v případech, kdy vzniká např. v rámci uměleckohistorického výzkumu nebo při přípravách projektu opravy. V rámci projektu LB by pak měla být archivována (publikována) co možná úplná dokumentace, tedy i ty její části, které nebudou využity v rámci záměru, který dokumentační činnost vyvolal.

Chtěl jsem navrhnout takovou formu zpracování, která nebude autory nijak citelně zdržovat. Zvolená forma zpracování by jim měla umožnit prosté vyjmutí terénních náčrtů, případně pouze dílčím způsobem upravených (zvýraznění původních hran oproti hranám lomových ploch; zběžné vyznačení nepůvodních ploch, směřující ke zlepšení čitelnosti kresby), doplněných fotografií a elementárními identifikačními údaji, jak byly shrnuty výše. V zásadě by bylo možné, že elaboráty i syntézy budou “jen” skládány z listů, nebo alespoň vytvářeny s jejich využitím.

Je mi jasné, že nikdy nebude možné zaznamenat o každé památce vše – definitivně vše. Na základě dosavadních poznatků a zkušeností jsem však přesvědčen, že zpřístupnění získané dokumentace naznačeným způsobem by přispělo k vytvoření skutečně dobré orientace.

© Jan SOMMER, 2002

SEMINÁŘE, KONFERENCE

Historický prostor

Dne 28. 5. 2002 uspořádala Uměleckohistorická společnost (v Čechách, na Moravě a ve Slezsku) ve spolupráci s Českou komorou architektů a dalšími institucemi a jednotlivci diskusní setkání rozličně zaměřených odborníků na téma vztahu k památkám i k moderní architektuře, ale také vztahu památkářů k moderní architektuře a vztahu současných architektů k historickým stavbám.

Přehledné informace o průběhu jednání již byly publikovány na jiných místech (Miroslava PERGLOVÁ: Architekti versus památkáři II. Diskusní setkání na půdě akademie věd, in: Architekt, roč. 48, 2002, č. 7, s. 65-67). Proto se zde pokouším pro případného zájemce shrnout jen své postřehy či názory. Rovnou se omlouvám za to, že jsem někdy nebyl dost pozorný a nepoznamenal jsem si dobře jméno nějaké vystupující osoby nebo jsem mohl omylem některé vystoupení přisoudit nositeli jiného jména, atd.. Z časových a jiných důvodů jsem nemohl text dokonaleji zpracovat. Proto jsem jej také umístil na této navýsost neformální platformě. Přesto prosím všechny, kdo by případně byli mými chybami nějak postiženi, aby mé nezáměrné omyly omluvili. Pokud to bude potřebné, samozřejmě zařadím do nejbližšího čísla ČP omluvu či opravu chyby.

Nemyslím si, že můj záznam a mé pocity [v hranatých závorkách] mají obecnější význam. Zpracováním záznamu jsem spíše chtěl vyjádřit úctu pořadatelům.

Úvodem k jednání bylo seznámení s dosavadními výsledky rekonstrukce knihovního sálu hlavní budovy AV ČR na Národní třídě v Praze. Architektura sálu byla do značné míry rehabilitována v podobě blízké prvotnímu řešení, a byla opatřena některými doplňky, pro které je zřejmě příznačná snaha tvůrců vyhnout se dramatickému kontrastu, aniž by však doplňky skrývaly svou novost. Většina dochovaných dekorativních prvků byla pečlivě restaurována. Některé zaniklé prvky byly nahrazeny replikami. Výsledný dojem je skutečně velmi příznivý. Nabízejí se ovšem otázky souvislosti autenticity prvotního architektonického řešení a autenticity materiálu (tedy historického dokumentu). Návštěvník v zásadě vidí výsledek. Podle stupně své znalosti a informovanosti jej vnímá (někdo jej tedy nevnímá prakticky vůbec, někdo jím zase může být povznesen, a zase jiný znechucen).

Za sekci památkové péče UHS i za Ústav dějin umění jednání zahájila Taťána Petrasová. Vyslovila naději, že otevřená diskuse něčemu prospěje (i když po minulém setkání pořadatelé vyslechli kritiku vzhledem k malému přínosu debaty).

Úvodní vystoupení “patřilo” Rostislavu Šváchovi (jak v tom smyslu, že odpovídalo významu jeho osobnosti, tak díky tradiční odvaze, s níž kupil vedle sebe i proti sobě různé skutečnosti a situace). Švácha se snažil provokovat na obou stranách, ale současně zřejmě i naznačit existenci slabých míst v argumentaci jak zastánců práva na novoty, tak ve výrocích staromilců. Památkáři hájí minulé architekty, současní architekti bojují za sebe. Současná doba má právo na svůj projev; minulá doba má právo na zachování svého projevu.

Moderní pojetí prostoru začíná Loosem. Architekt musí prostor nejprve vidět svým “duchovým okem”. Riegl prostor emancipoval z hlediska dějin umění. Historici umění začali prostoru vymýšlet různá přízviska. Richter zjišťoval v různých dobách různé představy o prostoru. Přesto se o 19. století (v němž vznikaly moderní teorie výtvarného pojímání prostoru) dlouho říkalo, že myslí jen na fasády.

[Je vhodné poznamenat, že během 19. století se vyvinulo na špičkových stavbách bezpříkladně bravurní pojetí prostoru. Jsem přesvědčen o tom, že stavby typu budovy nynější AV ČR na Národní třídě, Národního divadla, Rudolfina, Národního muzea apod., jsou z hlediska architektonického řešení prostorové kompozice, technické stránky stavby, i těch nejmenších výtvarných prvků vrcholnými díly. Projevuje se to různě, snad nejnápadněji v koncepcích schodišť, dvoran, ochozů apod. s tím, že jsou virtuózně zvládnuty např. náročné problémy s návaznostmi dispozic jednotlivých pater. Charakter staveb navíc jasně dokládá, že architektura 19. století není právem označována jako povrchní, se soustředěním na dekorativní pojednání fasád. Jedná se o období vysoce rozvinuté typologie jak dispozic, tak dekorativních systémů. Je jasné, že masová stavební výroba nevykazovala vysoké hodnoty řešení dispozic či dekoru. Přesto lze říci, že standard kvality byl neobyčejně vysoký. Bylo by možné říci, že to do značné míry vyplývalo z vysoké vzdělanosti architektů jak v oblasti technické, tak ve sféře tvarosloví. Je tedy možné, že prudký odpor modernistů k historismům souvisel např. s nechutí podobně hluboce se vzdělávat. Vzdělanecká elita zřejmě provokovala reakci tím, že odmítala vše, co brojilo proti konvencemi spoutávanému akademismu.]

Reakcí na [domnělou] dispoziční a funkční aditivnost staveb z 19. století bylo pojetí “nekonečného jednotného prostoru”, jak jej pojímali [animovali] Mies van der Rohe a Le Corbusier. Le Corbusier po roce 1945 mínil, že vytváří prostor “nevyjádřitelný” a “neuchopitelný”.

Švácha uvažoval o tom, jakým způsobem může při rekonstrukci architekt přistoupit k historickému objektu. Architekt musí usilovat o poznání prvotního výtvarného konceptu. [Je vcelku zřejmé, že to je sotva možné intuitivním sledováním, tedy např. bez stavebně-historického průzkumu, i když vyloučené to též není – pak je jen otázkou, zda se jedná o památkovou péči.] Pokud architekt využije historický prostor jen k vlastní prezentaci, je to projev arogance. Totéž podle Šváchy platí pro kontrastní vstupy do historického prostoru. Avšak vydání zákazu takových vstupů by Švácha též považoval za projev arogance. Zkušenost svědčí o tom, že doplňky mohou být přínosem historickému prostředí.

Při zásazích do historického prostředí by měl být brán ohled především na:

1) koncepci prvotního architektonického řešení;

2) hodnotu prostoru v jeho výsledné podobě před zásahem;

3) stupeň zachování – prostor úplný, fragmentární...

[V tomto přehledu jsou však zřejmě do jisté míry potlačeny dokumentární hodnoty památky i vnitřních prostorů. Zřejmě se spíše nepočítá s tím, že by hodnota obsažených informací mohla přesahovat hodnotu prvotního i výsledného architektonického řešení.]

Švácha poukázal na to, že nejhorší je, když spolu účastníci z památkové i architektonické sféry nekomunikují.

D [diskuse]: Dr. Josef Štulc (ředitel SÚPP) s obsahem příspěvku R. Šváchy vyslovil souhlas. Souhlasil i s tím, že je třeba mluvit o hodnotách a hodnoty historických objektů zvažovat. K uvedenému výčtu připomněl, že lze rehabilitovat i torzálně zachovaný objekt, i když k takovému řešení je třeba odvahy.// Arch. Dagmar Sedláková (SÚPP) upozornila, že je těžké se domlouvat na hodnotách památek, když jednotliví účastníci mají rozdílné žebříčky hodnot.// Švácha připomněl, že pro výsledek není možné učinit více, než vytrvat v debatě.// Horyna poukázal na to, že v diskusi by měly být hodnoty zvažovány v kompletním rejstříku.

V dalším příspěvku pojednal prof. dr. Mojmír Horyna o genezi, smyslu a estetickém řádu prostoru v barokní architektuře. Prostor je zjevován různými způsoby. Manýristické rytmizace je docilováno členěním plastickými články. [Je pak otázkou, zda jde skutečně o rytmus prostorů, nebo jestli se jedná o rytmus těchto článků. Rovněž se lze ptát, zda lze genezi barokního prostoru chápat bez vztahu k antice; samozřejmé je, že Horyna antické zdroje renesanční a barokní architektury nepopírá; jen na ně ve své přednášce nepoukázal.] Pronikové kompozice vrcholného italského baroka (Guarini) měly velký vliv ve střední Evropě, i v Čechách. Barokní prostor je kromě plastických článků rytmizován kontrasty světlých a temných částí interiéru. Využití i účinky světla ve vrcholně barokních interiérech jsou velmi mnohotvárné. Komplexnost pojetí barokního prostoru vedla k vytváření specifického Gesamtkunstwerku především při řešení kostelních interiérů.

K úloze památkové péče se Horyna vyjádřil v tom smyslu, že se jedná vlastně o jakési navázání na autorské právo architekta, které stavbu tak či onak chrání po 70 let svého trvání, daného zákonem. [O tom jsem kdysi uvažoval spíše v tom smyslu, že toto právo brání např. tomu, aby projekt stavby byl neuatorsky komolen, dále brání neautorizovanému zneužití projektu např. opakovanou aplikací projektu na jiném místě bez souhlasu autora. Domnívám se, že autorské právo tvůrce naprosto není možné vztahovat na výslednou stavbu. Připadá mi to podobné, jakoby autor designu nějakého auta nesouhlasil s tím, že si ho některý majitel přelakuje na strakato. Mám za to, že není možné ani uvažovat o možnosti, že památková péče jaksi plynule naváže na autorskou ochranu stavby, poněvadž autor svými případnými ingerencemi nemusí mít na mysli stejné konzervační cíle jako památková péče. Snadno se jeho názory mohou lišit od přístupu památkové péče.]

Dialog o ochraně památek je ze své podstaty konfliktní. Jeho hodnota je podmíněna seriózností argumentace.

D: JUDr. Plos vyjádřil názor, že Horyna podal spíše jen popis různých barokních řešení, avšak pomíjel “vyšší” dimenze architektury.// Petrasová se ptala, kdo a jak spojí esoteriku s praxí.// Arch. Ibl [snad ne Ybl nebo ještě jinak; pokud chybuji, tak se omlouvám] upozornil na to, že v praxi se často neřeší problém slohově čisté stavby, ale objektu mnohovrstevnatého, z něhož ani není možné z praktických důvodů rekonstruovat prostorový koncept.// K tomu Horyna připojil, že památka není určena jen uměleckou hodnotou, ale má též hodnotu historického dokumentu – i s tím se musí architekt vypořádat. V praxi se může usilovat o zachování doplňku, který narušil původní prostor. Řešení je vždy individuální. [K tomu lze z publikovaných případů uvést např. ponechání dodatečných příček v chodbách barokního ambitu v Břevnově. Protikladem může být např. “čištění” funkcionalistických dispozic od dodatečných doplňků, bez ohledu na to, že se třeba jednalo o rutinní řešení, u něhož velkoprostorová úprava vlastně představovala jen polotovar pro vložení příček podle potřeb každého dalšího nájemníka.]// Arch. Mertek [???] se vrátil dotazem ke vztahu ochrany objektu s autorským právem a památkovou péčí. [Několikrát padaly argumenty v tom smyslu, že to či ono je konáno ve veřejném zájmu. Zřejmě se veřejný zájem pozná podle toho, co existuje a je společností akceptováno. Jestliže tedy existuje památková péče, je zjevně její existence ve veřejném zájmu. Stejně tak je tomu s autorským právem. Ve veřejném zájmu nepochybně je i konání diskusí, jako byla tato.]// Štulc připomněl z vlastní zkušenosti epizodu s jistým architektem, který jednou trval na prosazení svého práva tvořit ke zjevnému neprospěchu urbanismu významného města, podruhé se však dožadoval součinnosti památkové péče, když chtěl zabránit zásahu do jiného svého díla. Dr. Štulc ještě později během debaty poukázal na to, že četní architekti, kteří prohlašují, že stavba je spotřební předmět, u něhož jim nevadí jakékoliv změny, by v případě nekvalifikovaného zásahu většinou vystoupili na obranu svého výtvoru.

Arch. Miloš Solař (SÚPP) ve svém vystoupení polemizoval s různými přístupy k ochraně památek v tom smyslu, že ochrana památek reálně není vykonávána k obhajobě zájmů mrtvých tvůrců, ani v zájmu budoucích generací, ale zdůraznil, že slouží potřebám nás a našich současníků. [Tento přístup považuji za velmi prospěšný a jako jediný i za logicky obhajitelný. Pokud se totiž chápání ochrany založí na postojích jednajících osob, velmi pravděpodobně bude možné dojít k nějakým racionálním závěrům. Tak tomu totiž podle mého názoru nemůže být, pokud se někdo z diskutujících ohání něčím, o čem se nemůže nikdo přesvědčit – totiž vymyšlenými názory předků nebo potřebami imaginárních potomků, kteří se stejně ani nemohou od postojů svého ušlechtilého obhájce distancovat.] Smyslem památkové péče je zachovat historické objekty pro budoucnost. Diskuse by u historických objektů měla probíhat o tom, v čem spočívá jejich hodnota, a vše by pak mělo směřovat k ochraně této hodnoty. Se zřetelem k tomu, co vytváří tuto hodnotu, by nemělo docházet k narušením funkčních hodnot. Typicky by neměly být zastřešovány historické dvory a nádvoří. V objektech paláců či zámků majících galerijní funkci by neměly být vysazovány původní dveře jenom proto, aby nerušily jakýsi expoziční záměr. Výtvarnou kvalitu mohou mít některé součásti památky i nechtěně. Typicky se jedná např. o různé užitkové prostory: krovy, lidové stavby. Historická kvalita památky je dána historickými předměty a výtvory, které jsou součástí památky, a které jsou v ní umístěny. Autenticita konstrukce a jejích prvků. [Pokud se týče různých “odvětví” autenticity, zdá se mi, že jejich identifikace a přiměřená ochrana je základním posláním památkové péče. Zdá se mi však, že i někteří památkáři kladou proti sobě různé “typy” autenticity. Cílem památkové péče by mělo být především hledání metod k ochraně a k udržení stávající autenticity v její komplexnosti a neměnnosti. Účinné metody ke konzervaci a následné prosazování této konzervace jsou základním předpokladem úspěchu památkové péče. Samotné diskuse o obsahu pojmu autenticita se na výsledku konkrétních akcí zřejmě projevují jen velmi nepřímo. Proklamování autenticity ovšem má význam i jako jedna z metod obhajoby památek ve společnosti.] Autenticita funkce (např. historický průjezd by měl být ponechán v průjezdném stavu). [Jenže odtud by zřejmě bylo možné vyvodit, že když se funkce změní...] Významný podíl na hodnotě památek má i jejich vzácnost. Např. řada typů lidových staveb je dnes již reprezentována jen jednotlivými příklady, ačkoliv se původně jednalo o masovou stavební produkci. K celkové hodnotě památky patří i její prostředí, patina, pachy apod. [Mohu drobně poznamenat, že jsme kdysi v debatě s jedním zasloužilým památkářem došli při probírání takových pozorování k označení specifických pachů pracovním pojmem “odér loci”; měli jsme na mysli např. to, jak výrazně se uplatňují v některých zákoutích velkých institucí pachy, vanoucí ze školních či závodních kuchyní.]

D: Arch. Koutský prohlásil cosi v tom smyslu, že památková péče je založená na více méně mechanickém napodobování historických vzorů, prostém fantazie.// Arch. Pelcl [?] litoval, že se nemluvilo k věci. Zajímá ho, co jsou ty památkové hodnoty, a jak se mají zachovat. [Zřejmě má na mysli absenci nějaké kuchařky, podle níž by mohl mechanicky postupovat, aniž by se dostal do potyček s památkovou péčí.]// Švácha poznamenal, že Solař ve svém vystoupení uváděl, že památková péče se má starat o historické konstrukce, ale že nemá být institucí cenzury moderních doplňků. Švácha si ovšem myslí, že by se památková péče měla o tuto cenzuru snažit. Památkáři však mají rozumět současné architektuře, aby díky své nevědomosti nebránili vzniku kvalitních děl a naopak nepodporovali nekvalitní produkci jen proto, že se někdy může jevit jako méně agresivní.// Horyna vystoupil s oblíbeným motivem přístupu některých uměleckých historiků, když sice připustil, že hmota památky představuje jakousi hodnotu, ale pokud je prvotní forma zcela erodována, lze podle něj považovat za oprávněné, že se závadná část hmoty památky vymění, aby se mohla obnovit její původní podoba.// Ibl [?] se podivil tomu, kde památkáři berou právo omezovat stavebníka. [Taková vystoupení jsou zajímavá tím, že svědčí o nepochopení pro důvody existence institucí památkové péče. Jakoby se tedy nositelé těchto pochybností povyšovali nad společenský rozum (či nerozum), jehož výsledkem je zřízení těchto institucí.]// K tomu Horyna připomněl několik typických omezení osobních svobod, jimž se nikdo nediví – např., že se na silnici jezdí vpravo.// Dr. Benešovská (ÚDU AV ČR) vyzdvihla problém, spočívající v zachování hodnot při měnící se funkci.// Iblovi [?] Solař odpovídal, že klíčovou roli má stavebník, který zadává projektantovi základní limity. Rozhoduje tak o výsledku. [Toto pojetí důležitosti stavebníka plně zastávám. Jsem přesvědčen o tom, že vzdělávací a – řekněme – agitační činnosti by památková péče měla věnovat prioritní pozornost. Jednak vzdělaní investoři budou dělat ochráncům menší “potíže” (z tohoto důvodu by osvětové činnosti měla být věnována daleko větší pozornost i v zákonu o památkové péči – zatím je prakticky nulová), jednak se budou schopni přirozeně těšit z případných úspěchů památkové péče (takže by mohlo přibývat těch lidí, kteří z toho poselství, jež památková péče chrání, budou něco mít). Z těchto důvodů mě velice mrzí, jak málo pozornosti věnují památkáři publikační činnosti.]

Arch. Pleskot promluvil o prostoru i památkové péči. Říkal např., že stavby jsou jen hmotnými pozůstatky prostorového jiskření v hlavách lidí. Památkáři svou ochranou těchto pozůstatků “prostor retardují”. [Docela pitoreskně znělo vyprávění o “cause Lucerna”.] Vcelku logické je konstatování, že současný stav objektů je jen epizodou existence. [Je však třeba přiznat, že řada památkářů považuje vývoj památek za ukončený, což vcelku postrádá logiku. Ale asi to patří k logice fungování památkové péče.] Pleskot byl investorem opravy a rekonstrukce nevelké továrny v Praze – Holešovicích. [Z toho, že ji celkem ohleduplně modifikoval bez toho, že by k tomu potřeboval památkáře, vyvozoval bez zcela zjevné logiky, že památková péče není potřeba.]

D: Arch. Hauserová (FA ČVUT) navázala na výraz “jiskření. Poukázala na fakt, že výsledek každé činnosti závisí na podmínkách, v nichž děj probíhá. Staré dílo má pro nás některé podněty, které nejsou nijak zastupitelné. Jedná se především o vědomí přesahů našeho života, tedy neplatnosti jeho vymezení jedině dnem zrození a smrti. Lze najít paralely mezi vnímáním staré stavby a staré hudby nebo vážného dramatu. Zasahují k nám přesahy “jiskření” z jiných dob.// Plos prohlásil, že takový přístup je strašlivá iluze, sebenalhávání. Lidé prý mají ve skutečnosti jiné potřeby a priority. [Jistota, se kterou někteří lidé pronášejí taková tvrzení o myšlenkách a touhách druhých, je omračující.]// Švácha prohlásil, že si rád poslechl Pleskota, ale v některých věcech s ním nemůže souhlasit. Nesouhlasí s ním, když Pleskot vnímá architekturu jen jako dočasnou scénu (kulisu) probíhajících událostí. Pokud totiž architekti k dílu rovnou přistoupí jako k dočasnému, může to logicky způsobit pokles umělecké úrovně.// Arch. Číla [omlouvám se, pokud jsem jméno zkomolil] upozornil na to, že diskuse probíhá na příliš teoretické rovině. Prozaická skutečnost je prý daleko horší [to je ovšem též dosti teoretické prohlášení]. Architektonické dílo je nutné pojímat komplexně. Chybí pohled na ekonomii – kdo nové dílo nebo i opravu starého zaplatí. Problémem je, že se zjevně účastníci debat málo snaží najít způsob jednání, který by vedl k nějaké domluvě. Úředníci, působící v památkové péči by měli mít praxi. Lépe by pak chápali smysl některých technických řešení v projektu.// Hauserová doplnila, že památková péče má investorům ukazovat, vychovávat je.// Horyna se ohradil proti tomu, že Plos reagoval na úvahu Hauserové nekorektně. Památky nás “informují” o jinakosti, o mnohotvárnosti jevů a myšlenek lidí. Probouzení takových myšlenek má velký význam pro identitu jedince, obohacuje a osvobozuje jeho myšlení, obdařuje ho tolerancí a respektem k druhým.

V dalším vystoupení arch. Koutský odmítl podléhat diktátu památkové péče. Vysvětlil své přesvědčení, že v historii vznikaly skvělé výtvarné hodnoty radikálními úpravami existujících staveb. Také jemu se několik děl podařilo. Vzhledem k tomu, jak poznal památkáře, nechce, aby v budoucnu někdo nějaké jeho dílo chránil jako památku. Chce to tak napsat do závěti. [To je samozřejmě zajímavé i z historického pohledu. I v minulosti jistě žili tvůrci, kteří vůbec nepočítali s tím, že jejich dílo bude někdo chránit. Je dokonce možné, že by proti tomu někteří protestovali. Z toho je zřejmé, že ve společnosti existují jevy, které jaksi přesahují chápání Koutského. K těmto jevům zjevně a nepochybně patří i do jisté míry projevovaná touha zachovat staré věci, nebo alespoň obava z jejich zničení.]

D: Arch. Krčmář z Ostravy promluvil jako soukromý licencovaný architekt. Prohlásil [asi se jednalo do značné míry o “provokaci” do další diskuse], že není zbytečná jen památkové péče, ale i ČKA, jelikož se ČKA za peníze činných žijících architektů stará o památkový zákon. Zákon je do jisté míry v důsledku toho směrován především na stavby.// Štulc vyjádřil úžas a zděšení nad nihilismem Koutského. Architektura přináší i jiné, než jen materiální hodnoty. Koutský architekturu označil jen jako spotřební zboží nepravdivě. Popírá existenci vjemů ze staveb a jiných starých děl, neboť v některých směrech lze např. Dientzenhoferovo dílo srovnat např. s působením Shakespearova dramatu. Architektura je umění, a proto je její ochrana důležitá. [Přístupy Koutského a jiných v tomto směru jsou pozoruhodné, poněvadž zjevně na staré věci sami nějak reagují. Jednoduše to však nepovažují za památkovou péči a nechtějí, aby je v tom směru někdo ovlivňoval. Zdá se tedy, že z jejich strany jde do značné míry o obavu z toho, že do jejich úvah bude někdo “neinformovaný” “nekvalifikovaně” zasahovat.]// Pleskot ještě přidal jednu poznámku k Lucerně. Řekl, že důležitá je její “podstata”, zatímco výzdoba, kterou je stavba “oplácaná”, není k ničemu.

Závěrečná diskuse.

Petrasová vyjádřila naději, že zazní souhrnné názory.

Koutský reagoval na Štulcovo vystoupení hlubokomyslným vyjádřením, že “nepotřebuje komentář”.

Ibl [zase se omlouvám za případnou chybu v zápisu jména] přiznal, že idea památkové péče je kulturním výdobytkem, avšak prohlásil, že současná podoba instituce tuto ideu znehodnocuje.

Krčmář komentoval paušální kritiku architektů na adresu památkové péče s tím, že on ze své praxe v památkové péči zná málo kvalitní architektů. Vystoupení Koutského označil jako arogantní.

Dr. Mádl (NM, sekce památkové péče UHS) jednotliví architekti si stěžují na památkovou péči a naopak. Kdyby památková péče nebyla, neexistovala by žádná možnost zabránit některým zásahům, které “lidé nechtějí”. [Je zřejmé, že takový přístup považují architekti za omezující a nedostatečně podložený. Avšak je to dle mého podstatné, poněvadž právě míra zasahování, kterou společnost povoluje památkové péči i vůči architektům, odpovídá intenzitě veřejného zájmu na ochraně památek. A podobné je to se spoustou jiných věcí – např. s ochranou přírody.]

Dr. Belis (SPÚ v Ústí nad Labem) architektům navrhl, aby nová díla realizovali na zelené louce.

Ibl prezentoval názor na vhodnost jakéhosi “expertního” systému památkové péče. Projektant by v rámci svého týmu měl památkáře, který by měl jakési definitivní razítko [znalecké?], které by pak instituce uznala. Projektant by výsledky experta respektoval v projektu. Za nynějšího stavu je projektant podřízený památkářovi, což mu nevyhovuje.

Plos se pokusil o úvahu o tom, co by se dělo, kdyby památková péče neexistovala. Vždyť tomu tak po tisíce let nebylo. Architekti v zásadě neřekli, že nechtějí ctít hodnoty. Připomněl Pleskotův výrok, že je třeba určit, co se má chránit. Je třeba najít takový model, v němž by se obě strany mohly chovat profesionálněji. Doplnil, že např. i statik pracuje pod vlivem projektanta; proč by tomu tak nemohlo být i v případě památkáře?

Petrasová požádala, aby se mluvilo o tom, co by prospělo spolupráci i kvalitě výsledků.

Horyna zdůraznil, že je třeba vycházet z dokonalého poznání (SHP). Názory jednotlivých účastníků akce je nutné konzultovat vždy co nejdříve. Mimo zákonné ochrany památek musejí se co nejúčinněji uplatňovat iniciativy občanů.

Solař k představě památkové péče podřízené architektům připomněl, že přece již dnes si architekt může zjednat poradce. Klíčové vzhledem k výsledku je zadání. Památková péče by se měla stát potřebou a zodpovědností celé společnosti. Úřad není vše, podstatné je vzdělání, neboť z něj pramení respekt k zachovaným hodnotám. [Domnívám se, že tento přístup odpovídá názoru, že existence institucí památkové péče je již sama o sobě vyjádřením respektu společnosti k hodnotám. Společnost si památkovou péči zřídila vyhlášením příslušných zákonů. Je tedy nesmyslné, když architekti její smysl popírají, jakoby byli chytřejší, než zbytek společnosti. Spíše je zřejmé, že právě jejich přístupy dokládají oprávněnost existence institucí. Síla institucí památkové péče je úměrná intenzitě veřejného zájmu. Tato intenzita pak je úměrná vzdělanosti společnosti a kvalitě informací, které jsou obecenstvu předávány.] Připomněl, že o významu památkové ideje v současném světě svědčí i to, že UNESCO vyhlásilo letošní rok rokem památek.

Benešovská se přimluvila za to, aby dialog pokračoval.

Pleskot ze strany architektů poukázal na problém kontaktu architektů jako osob “s jmény” s anonymními osobami na úřadech.

Křížová poukázala na skutečnost, že architekti nemají vzdělání v historii, takže se často vyjadřují k věcem, které neznají.

Hauserová připustila, že architektura je spotřební záležitostí, avšak požadovala, aby se architektura kultivovala.

Koutský přidal názor [zřejmě jeho oblíbený, prezentovaný i na jiných místech], že se má zrušit “segregace”, dělení výtvorů na staré a nové. Proklamoval požadavky: zrušit ochranná pásma památek, revidovat seznam památek, zabránit změnám stanovisek orgánů památkové péče. Dále navrhl, aby probíhaly kurzy pro novináře o moderní architektuře.

Solař připomněl, že hlavním smyslem památkové péče je zachovat poznané hodnoty. Tento smysl nemá být zpochybňován. Diskuse je však nepominutelnou součástí existence památkové péče.

Pleskot přispěl svým receptem: nemá se vyhodit nic, co je ještě použitelné. [Takový přístup by se zřejmě mohl blížit památkářskému ideálu. Jenže úvahu o použitelnosti často investor i projektant dělají bez ohledu na hodnotu věcí a navíc často nemají onu “šetrnou” prioritu. Jinak by “šetrný” přístup byl velmi blízký požadavkům trvale udržitelného rozvoje a snižování energetické náročnosti života. Pokrokáři totiž často argumentují různě, typicky např. ve vztahu ke starým spotřebičům tím, že ještě v době jejich provozuschopnosti je třeba je nahradit novými, “efektivnějšími”. Z hlediska hospodaření s energiemi se zdá, že staré stavby lze různě opravovat a modernizovat často dosti improvizovanými postupy a bez většího nároku na energie. Moderní stavby, které jsou snad sice hospodárné z hlediska tepelné účinnosti (ale čert tomu věř), však jsou již od počátku investorem i projektantem plánované jako dočasně používaný produkt, který bude možná za 20, možná za 50 let nahrazen ještě účelnějším. Spotřebu energie na obnovu těchto výrobků je však třeba zahrnout do celkové bilance. Zdá se mi tedy, že jediná výhoda moderních staveb – podobně jako jiných moderních “potřeb” – má přednostní význam z hlediska zaměstnanosti obyvatelstva.]

Plos sdělil, že ČKA zamýšlí uspořádat konferenci, kde by architekti i památkáři směřovali kritiku do svých řad. Tak by se mohlo ukázat, jaké má kdo slabiny a společně by se mohlo hledat, jak je odstranit. ČKA připravuje standard projektu rekonstrukce památky. [To by samo o sobě mohlo být slibné, poněvadž by to mohlo zabránit některým zbytečně surovým zásahům, protože limit by mohl být stanoven za účasti architektů.]

Zdá se mi, že současným architektům zbyl jen prostor, architektura zanikla. Současná architektura v lepších příkladech promýšlí kvalitu obalu pro myšlený holý prostor. Je třeba zvažovat, co je v samotném prostoru natolik podnětného, že to vynahrazuje odvržený “balast” v podobě ladně vyřešených architektonických prvků. Co má dávat prostoru kvality? Jsou to rozměry, proporce, záhyby plavných ploch skla...? Tyto vlastnosti však nesly i staré stavby, ba i ...jeskyně.

Architektura a “click”. Hlavním rysem moderní architektury zřejmě není ani tak její prostorová kvalita, jako snadná smontovatelnost průmyslově vyrobených prefabrikátů na různých místech.

Jak se bránit atakům proti starým stavbám? Domnívám se, že jedním ze zdrojů ohrožení starých staveb je nedostatek pochopení pro jejich prostorové hodnoty, pro málo zasvěcené pozorovatele (a těmi bohužel je většina současných architektů) zastřené pod balastem dekorativních prvků. Když pozorujeme např. základní charakteristiky dispozic bytů v současných domech (nebo bytů vestavovaných či adaptovaných ve starých objektech) musíme konstatovat značný pokles hodnoty takových dispozic zejména ve srovnání s bravurou, s níž např. byty v činžovních domech řešili architekti z doby kolem roku 1900. V první polovině 20. století převládl “tvůrčí duch” nad zdravým rozumem. To lze ilustrovat např. tepelně technickými vlastnostmi funkcionalistických objektů na Babě.

Kultivace investorů. Rozhodující je kultivovaný investor. To jsem již jednak nejednou sám psal, jednak v tomto smyslu musím podpořit vystoupení Miloše Solaře.

© Jan SOMMER, 2002

Švihovská dílna

Dne 30. 5. 2002 se na Švihově konalo pracovní setkání (přiléhavě označené jako workshop), věnované probíhajícím úpravám hradu. [Souhrnné hodnocení bylo publikováno v ZPP, roč. 62, 2002, č. 5 – text jsem přizpůsobil připomínkám dr. Josefa Štulce a Pavla Jerie; současně jsem k němu připojil konečné znění stanoviska, které bylo na setkání přijato. Zde následující text vznikl přepisem poznámek z jednání a připojením několika osobně laděných dojmů, které nemohly být z prostorových a ani z odborných důvodů publikovány v oficiálním časopisu.] Setkání uspořádal SÚPP, který na ně též sezval odborníky z jednotlivých státních památkových ústavů a další specialisty pro oblast konzervace staveb. Podnětem k této akci byly výhrady, které část odborníků vznášela proti způsobu, jímž byla realizována většina rekonstrukčních prací v posledních letech. Nejzávažnější problém byl spatřován ve způsobu, jímž byla zahájena a probíhala rekonstrukce pozdně gotické sýpky na přehradí.

Program jednání byl rozdělen do dvou oddílů. Nejprve si všichni účastníci prohlédli hrad; tedy, jednak dotyčnou sýpku, jednak absolvovali oba návštěvnické prohlídkové okruhy.

Při úpravách sýpky bylo záměrem investora (SPÚ v Plzni) především získat dostatečně velký prostor pro zřízení kulturního sálu, jehož potřeba je již delší dobu nepochybná. Stavební činnost byla zahájena zřízením nového krovu. Tato akce se však dostala jen asi do poloviny, když byla na zákrok SÚPP pozastavena. Celá problematika je velmi komplikovaná, takže není možné, abych ji na základě toho mála, co jsem se mohl dozvědět, komentoval s nějakým rozhodným závěrem.

Když se pokusím své názory zhutnit, vnímal jsem problém tak, že přístup investora i projektanta, založený na určitém vývoji, který koncepce řešení prodělala, vyústil do úplné výměny dosavadního, ovšem nepůvodního, krovu, přičemž nový krov se tvarově i konstrukčně od dosavadního řešení liší. Je pravděpodobné, že zvolené řešení mělo logický podklad ve vývoji koncepce projektu. Přesto však lze těžko pominout skutečnost, že se výsledkem celého procesu stalo mechanické odstranění starého krovu. Domnívám se, že pro celkové posouzení by mělo být podmínkou pečlivé vyslechnutí názorů autorů průzkumů, projektantů, zástupců investora i kompetentních pracovníků památkové péče. Nepochybná odborná erudice řady účastníků této akce mě přesvědčuje o tom, že výsledek je produktem hlubokých úvah. Je také možné, že zpožďování akce vedlo k tomu, že realizace stavby již probíhala v době, kdy teorie památkové péče postupně dospěla ke zvýšení důrazu na zachování památek v té podobě, které dosáhly do naší doby. Je přece zřejmé, že v samotné památkové péči postupně dochází k určitému překonání priority autenticity původní podoby či původní umělecké formy ve prospěch komplexní autenticity, zahrnující stopy historických zásahů. Zřejmě se na tom podílí rostoucí respekt k dokumentární hodnotě památek, ale také řada rozpačitých výsledků komplexních rekonstrukcí “původní autenticity”, kdy výsledek je nejednou svým emotivním působením neobyčejně sploštělý, nepřesvědčivý. Slýcháme názory, že rekonstruovaná podoba je vlastně modelem představy o původní podobě, provedeným v měřítku 1:1, přičemž zhotovení tohoto modelu je vykoupeno smazáním stop života památky po mnoho století. Reanimace původní podoby (doložené lépe či hůře) je vykoupena odstraněním stop, které svědčily o vztahu předků k objektu, odstraněním prvků, které byly do objektu dodatečně vkládány, a osazením nových elementů, které často slouží jen k jakémusi navození představy laiků o původním uspořádání. Samozřejmě je pravdou, že celé naše počínání – včetně toho, co uděláme, či se rozhodneme neudělat – zase svědčí jen o prioritách naší doby. Je jen škoda nepochopení, kterého se dostává atmosféře pustnoucích objektů, neboť nevěřím, že jak jejich slohová reanimace, tak drastická modernizace podle momentálních potřeb může vést ke stejně závažným kvalitám jako šetrná a úsporná péče a údržba. Výjimka z tohoto mého kategorického omezení samozřejmě platí, je tomu tak v případě hrozící havárie.

Při spíš zběžné prohlídce sýpky upozornil autor projektu Jan Vinař na to, že pro správné pochopení projektu krovu a provedených prací je nutné znát kontext dřívějších oprav. Interiér bývalé sýpky byl zbavený původních stropů; sýpka sloužila jako stodola. Krov, který podle úsudku přítomných odborníků vznikl v prvních desetiletích 19. století, byl ve velmi špatném stavu. [Skutečně bylo možné na zbylé severní části krovu pozorovat některé typické vady, především uvolnění některých vazeb.] Před výstavbou krovu musela být nově postavená jižní průčelní zeď, která se dříve zřítila.

Při prohlídce hradu byly konstatovány některé opravné zásahy a stavební změny z posledních let. Byly pronášeny určité výhrady v tom smyslu, že způsob provedení těchto úprav narušuje celkový výraz stavby, daný úpravou, kterou vedl Břetislav Štorm. Současně se poukazovalo na některé stopy chátrání cenných prvků (historické omítky vnějších líců – především na nádvoří), jejichž ochraně měla být podle některých přítomných odborníků dána přednost před stavebními pracemi na sýpce.

Vlastní jednání probíhalo po hradu prohlídce v kinosále kulturního domu v obci Švihov.

Přítomné uvítal dr. Josef Štulc, ředitel SÚPP. Stručně je seznámil se záměrem pokračovat v pořádání takových společných “dílen”, které by byly věnovány aktuálním problémům památkové péče. Poděkoval ing. Drhovskému, řediteli SPÚ v Plzni, za uspořádání prohlídky hradu. Přivítal památkáře, pedagogy aj. Účastníky vyzval k činné spoluúčasti při hledání optimálního řešení péče o hrad, v neposlední řadě o pomoc při hledání koncepce zacházení s budovou sýpky. Předeslal ovšem, že stavební práce na krovu byly na pokyn vedení SÚPP zastaveny. Podle stanoviska SÚPP má být již provedená nová část krovu odstraněna a upravena tak, aby byl navrácen tvar střechy z doby před začátkem stavebních prací. Dr. Štulc však vyzval přítomné k otevřené diskusi o dalším zacházení s hradem. Podotkl, že památkáři jsou často hluboce zaujati svou prací, což nejednou způsobuje vzájemnou nesnášenlivost; proto přítomné žádal, ať mluví bez hněvu.

Dr. Štulc konstatoval, že na hradě Švihov se můžeme setkat s projevy dvou protichůdných koncepcí památkové péče, které obě ovšem mají svou významnou tradici. Štormova obnova se uvádí jako čítankový příklad citlivého přístupu k historické stavbě. V diskusi by snad mohla být zvažována rizika obou koncepcí. Závěrem by snad bylo možné dojít k závěrům, které by mohly být vodítkem další práce.

Současně je základním cílem svolání této “dílny” přispět ke zvýšení odborné úrovně práce památkářů.

Autenticita památky dle dr. Štulce není tvořena jen dokumentární hodnotou objektu – má řadu aspektů, které asi nejlépe vyjadřuje článek arch. Lásky (Památky středních Čech). Obsah pojmu se postupně rozvíjí, rozšiřuje. Do 2. světové války se především rozlišovaly kategorie “originál” a “kopie”; autenticita se především spojovala s originalitou hmotné substance. Tento přístup vyvěrá z tradice kultu ostatků. [Je však jasné, že v obecné rovině je pro vnímatele podstatné, zda pozoruje věc skutečnou, autentickou, nebo její napodobeninu. A stejně podstatné je, zda má v této věci vnímatel jistotu. Mám za to, že v tom spočívá nemalý problém většiny současných památkových zásahů, jelikož stopy autenticity jsou buď zastřeny, nebo jsou dokonce animovány (např. umělou patinou), což část obecenstva svým způsobem ošálí. Část tradice památkové péče staví na reanimaci původního uměleckého řešení, kterému se tak navrací domnělá autentická působivost. Také touto metodou je část obecenstva uspokojována. Přesto se mnohdy vkrádá obava, že výsledek je jen více či méně dokonalou revokací, modelem, jehož realizaci padly za oběť dodatečné, avšak historické doplňky památky. Tato dilemata nejsou definitivně řešitelná. Avšak, ať se postupuje kteroukoliv metodou, také výsledek památkové akce má jednu důležitou vlastnost, která je závazkem pro památkáře – jedná se o celkovou kvalitu koncepce i provedení opravy, o její věrohodnost – “autenticitu”. Tuto autenticitu památkového přístupu totiž není možné oddělit od ostatních kategorií autenticity, kterých můžeme specifikovat dost a dost. Osobně se mi zdá, že součástí autenticity památkové péče je i sběr poznatků o památce a jejich zpřístupňování veřejnosti. Myslím si, že toto je neoddělitelná součást celého smyslu existence památkové péče, ale vím, že bych již příliš odbočoval.]

Důsledkem rozvoje dějin umění a aplikace teorie strukturalismu byla postupně stále více vnímána důležitost dochování prvotní tvůrčí myšlenky (autenticita designu). Bylo poznáno, že výtvarná myšlenka může být rozhodující kvalitou.

Památková péče postupně dospěla od ochrany solitérních objektů k ochraně prostředí – významu nabyla autenticita prostředí. Dodnes se diskutuje o vhodnosti provedené rekonstrukce domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze. Václav Mencl varoval před rekonstrukcí kvůli hrozbě vydělení domu a kvůli nebezpečí dalších revizí vzhledu náměstí (s tím lze srovnat také problém sýpky na Švihově).

Nové pojetí autenticity do Evropy přineslo především zasedání ICOMOS v Nara, kde se ukázala potřeba reagovat na japonské pojetí autenticity tvůrčího (výrobního) procesu v souvislosti s obnovovanou existencí památky. Význam ochrany autentické hmoty tím ustupuje. [?]

Uvedené čtyři “mody” autenticity mají oporu v mezinárodních dokumentech.

Snad pomohou zvážit, co je v konkrétním případě vhodné, zda dát přednost konzervaci, či rekonstrukci. Je nevyčerpatelné množství situací, v nichž je nutné vždy znovu zvážit postup, protože prakticky každá památka prošla větším či menším počtem změn.

Až do první třetiny 19. století převažoval utilitární vztah ke stavbám, což vedlo k častým přestavbám a změnám.

Ve výsledném “puzzle”, které představuje [momentálně] konečná podoba památky, je třeba provést analýzu a zvážit, čemu je třeba dát přednost. Štorm zdůraznil, že východiskem úvah památkáře musí být momentálně aktuální stav památky. Teprve po bedlivém rozboru je možné se případně rozhodnout pro zvýraznění starší fáze podoby objektu.

Současná památkové péče se vrací k pramenům. Ruskin první ocenil emotivní kvalitu památky s jejími stopami stáří.

Podle Štulce je nejdůležitější poslední dosažená podoba památky, a to i v případě, že tato podoba je méně hodnotná, než některá ze starších výtvarných redakcí. Z tohoto hlediska kritizuje přístup k rekonstrukci sýpky na Švihově.

V diskusi je třeba probírat i otázku, jak z hlediska autenticity přistoupit k péči o celý hrad. SÚPP však již rozhodl ve prospěch návratu ke konzervačnímu postupu.

Dr. Štulc nastolil ještě druhé téma k jednání. Jde o komplex problémů, shrnovaný pod pojem historický interiér. Navázal tak na nedávné jednání na půdě AV ČR. Naznačil, že současně s tím, jak památková péče rozšířila svůj zájem na prostředí celých historických jader měst, vyvstala i potřeba obhájit existenci památky reanimací pro novou funkci. Po desetiletích chátrání řady památek jsme nyní svědky stavebního boomu, který “eroduje” stavební fond (typické jsou rekonstrukce, které zachovají jen obvodové zdivo).

Transformaci mohou unikat objekty s nezměněnou funkcí – a) kostely, b) muzealizované objekty (jejich cílem je být dokladem minulosti). Jako muzealizované objekty by především měly být pojímány památkové stavby spravované státem.

Pro ilustraci vývoje památkové péče v uplynulých 150 letech uvedl Pavel Jerie (SÚPP) několik instruktivních příkladů přístupů především k opravám hradů. Poukázal na to, že v 19. století bylo celkem typické, že rozsah prováděných prací daleko přesahoval dosahované vědomosti o organismu objektu. Ve 20. století byly sice znalosti podstatně větší, ale často pokračovaly razantní zásahy, jen málo založené na dosahovaných zevrubných poznatcích. Jako pozitivní příklad z poslední doby předvedl konzervaci západní fasády horního hradu v Českém Krumlově. Snímky naznačovaly skutečně bravurně zvládnutý úkol zachovat relikty starých částí (především omítek) a vhodně je fixovat a zapojit mezi nové části tam, kde byla nutná rekonstrukce.

Dr. Štulc stručně seznámil s obsahem závěrečného hodnocení švihovské sýpky, jak je přijal SÚPP. 1) Nový krov je puristický. 2) Neexistují podklady, které by umožnily spolehlivě určit gotický stav. 3) Zvolené řešení s podstatně zvýšeným krovem mělo výrazný vliv na celé prostředí (výrazně by snížilo monumentalitu vlastního hradu, což by mohlo vést je snaze do budoucna zvýrazňovat i další části hradu). 4) Zvolené řešení úpravy bylo anachronické zvoleným technickým provedením (původně asi dobrý záměr se měnil v karikaturu). Navržený a zčásti provedený krov by nesplňoval žádnou z podmínek autenticity. Řemeslné provedení značně zaostávalo za přístupem z doby Břetislava Štorma. Protože dr. Štulc si byl vědom, že autoři byli motivováni osobním zápalem a odborným profesním zaujetím, vyzval je ke komentáři.

Arch. František Kašička stručně shrnul úpravy hradu během 20. století (připomněl, že i ve Štormově době byly některé zchátralé části hradu odstraněny). Dr. Muk jako autor SHP vypracoval i příslušné “směrnice” pro obnovu. Z těchto směrnic vyšlo i zadání projektu. Naznačil postup práce v SÚRPMO, kde byla pravidlem vazba mezi průzkumníkem a projektantem v průběhu přípravy projektu i po zahájení stavby. “Směrnice” SHP pro špýchar požadovaly zvýšení střechy a odstranění přístaveb.

Ing. Jan Vinař podal přehled projekčních prací. Bylo zřejmé, že projektanti učinili množství navzájem logicky navazujících kroků, které svědčily o seriózním přístupu k zadanému úkolu. [Tím spíše se situace nemohla jevit jako něčí vina. V podobných případech jsem často udiven až fatálním postupem, kdy je prakticky nemožné stanovit moment, v němž došlo k tomu posunu, který je později označen za omyl. Zřejmě jde také o to, že práce, které trvají déle, mohou být dokončovány ve změněné odborné situaci památkové péče. Přesto si myslím, že mají vliv určité antikonzervační “nálady”, které nutí lidi k hledání podnětů pro to či ono řešení, vždy však provázené co možná radikální změnou objektu. Dovolím si tu připomenout kostel sv. Anny v Praze na Starém Městě, poněvadž mě až překvapovalo, s jakým odporem prakticky každý – i když vždy z jiného pohledu – odmítal “můj” návrh ponechat interiér beze změny a využívat jej ke koncertům výstavám, památkářským i jiným workshopům, možná pro dílny restaurátorů apod. Poukazoval jsem na to, jak je zvláštní, že silná emotivní působivost “znásilněné” památky vyvolává touhy po nápravě. Osobně bych se přimlouval spíše za zachování nynějšího “silného” stavu. Nepopírám, že výsledek modernizované stavby (tak jí říkám, i když v ní např. budou uplatněny úseky restaurovaných fresek) může být působivý. Nejsem si však jist, že tento “pokus” opravňuje odstranění historických doplňků. Domnívám se, že “extrémně” konzervační postup by měl být zvažován vždy jako první možnost řešení. Souhlasím s dr. Štulcem, že by měl být prakticky závazný pro státem spravované zpřístupněné památky.]

P. Jerie přečetl stanovisko prof. Mojmíra Horyny. Dr. Horyna poukázal na to, že objekt prodělal během své historie rozsáhlé změny. Nepůvodní byla i střecha. SHP (dr. Muk) požadoval zvýšení střechy a osamostatnění objektu odbouráním některých přiléhajících pozdějších objektů nebo jejich částí; dosavadní siluetu vyhodnotil jako nehodnotnou. Prof. Horyna proto kladl otázky, zda má být konzervace prohlášena za jediný legitimní přístup, jaké jsou meze rekonstrukce; dosavadní zásahy do organismu hradu v době 20. století dokládají oprávněnost rekonstrukční metody. Upozornil však na to, že je třeba počítat s tím, že případné rozhodnutí ve prospěch rekonstrukce vyvolá další zásahy do areálu hradu.

Ing. Karel Drhovský (ředitel SPÚ v Plzni) jako zástupce investora nastínil podněty ke zvolenému postupu. Sýpky byla před zahájením prací v dezolátním stavu. Všechny náležité povolovací a projekční kroky jsou doloženy listinami. Náklady prací byly řádně a hospodárně kalkulovány. V časopisu ZPP se objevila kritika, načež MK ČR zastavilo přísun financí na údržbu hradu. Dříve (nebylo přesně sděleno, kdy) existoval dokonce záměr zřídit v sýpce hotel; tomu se podařilo zabránit. Krov je údajně užitkovou konstrukcí “z 30. let”. Poukázal na aktuální trend památkové péče v řadě zemí Evropy, charakteristický snahou oživit památky a začleňovat je do aktuálního společenského dění. Připomněl rozsáhlé akce v Praze [?] a v Brně (Špilberk), srovnatelné s konverzí sýpky na Švihově, avšak realizované bez většího odporu památkářů. [Kritika úprav na Špilberku ovšem byla rozsáhlá. Bude dobré se k hodnocení této realizace vrátit. Dr. Štulc navrhl konání některého budoucího “workshopu” na Špilberku.] Podotkl, že zásahy do sýpky byly navrženy jako vratné. Mínil, že zásah, který přerušil práce na Švihově, přišel příliš pozdě.

Dr. Štulc reagoval na příspěvky prof. Horyny a ing. Drhovského. Soudil, že zastavení prací na Švihově nebylo pozdní. O existujícím riziku pro hrad svědčí i názor prof. Horyny, že by bylo třeba na rekonstrukci sýpky navázat změnami dalších objektů. Konstatoval, že vývoj byl složitý, a že v zásadě není možné stanovit nějakého “viníka”. Situaci zhodnotil poznámkou, že pokud by se práce nezastavily, bylo by konečným výsledkem vytvoření modelu hradu podle kresby Dobroslavy Menclové, provedeného v měřítku 1:1. Odmítl argumentaci, že konstrukce sýpky byly zničené a že bylo nutné je nahradit.

Doc. Jiří Škabrada nastínil hypotézu dalšího vývoje, pokud by práce na sýpce pokračovaly. Připomněl ovšem, že prvním krokem “akce špýchar” bylo zvýšení krovu nad věží Kašperkou, která stavebně souvisí se špýcharem. Podle udání J. Vinaře je pod zvýšeným krovem ponechána nižší konstrukce ze Štormovy doby. Štorm zvolil nízký sklon střechy Kašperky, aby jej uvedl do souladu s ostatními stavbami hradu. Požadoval seznámení s finanční náročností akce.

Dr. Štulc připomněl, že u státem prezentovaných památek je potřebné především optimalizovat metodu. U zpřístupněných památek by se mělo usilovat o kvalitu, finanční prostředky jsou samozřejmě limitující, avšak ohled na jejich množství nemá vést k poklesu odborných nároků.

Doc. Václav Girsa se vyjádřil k přejímání hodnocení staveb a doplňků z 19. století, jak je chápali arch. Štorm a dr. Muk. Tyto výroky zněly v určité době, nyní je nelze mechanicky aplikovat. Upozornil na kritické reakce na zahájenou rekonstrukci špýcharu, jak je vyslechl od odborníků z ciziny. Hrad je třeba vidět z hlediska vývojové vrstevnatosti jako ukončený, je třeba jej chránit před modernizacemi. Zvolená metoda úprav špýcharu eliminuje znaky historického vývoje. Nevěrohodná kopie krovu nemůže převzít funkci originálu. [Jenže nejde o kopii, ale o hypotézu, odvozenou z poznaných “analogií”. Současně předpokládám, že za určitých okolností může kopie převzít funkci originálu; pochybuji, že má smysl samo o sobě takové vykonstruované pravidlo.] Připomněl také v průběhu jednání častokráte kritizovanou střechu na severním paláci, která byla rekonstruována v naprostém rozporu s platnou metodikou SÚPP. Imitace prejzové krytiny je nevěrohodná ve vztahu k užitkovému vzezření objektu. V objektech hradu se mj. vyskytují některé nevhodně provedené nové dveřní výplně a jiné doplňky. Truhlářské i kovářské prvky jsou řemeslně odbyté. Celkový přístup se jeví jako nekoncepční. Osudu jsou ponechány degradující omítky a kamenické články, ačkoliv ochraně originálu by měla být věnována pozornost v první řadě.

Ing. Vinař uvedl ke krytině na paláci, že projekty pocházejí z roku 1996, kdy byl s některými druhy krytiny problém z hlediska možnosti získání i z hlediska kvality.

Dr. Štulc k tomu prohlásil, že u zpřístupněných objektů nelze tato omezení přijmout. Připomněl, že jak rekonstrukční, tak konzervační přístup má tradici v památkové péči. U zpřístupněných památek prosazuje úzkostlivou konzervaci, chápe však, že četné rozsáhlejší akce začaly před řadou let.

Ing. Krejčů (ředitel SPÚ v Českých Budějovicích) podotkl, že návrat do stavu před zahájením prací bude nákladný.

Dr. Razím (SPÚ středních Čech) oponoval, že u zpřístupněných památek si musíme dovolit možnost revize zvoleného řešení.

Ing. Vinař se vrátil k úvaze o technickém řešení takové revize. Některé provedené zásahy byly nutné ze statických důvodů. Zvolená varianta byla výsledkem rozsáhlého posuzování. Krov byl skutečně opravitelný (ing. Vinař sám takové opravy projektuje), avšak zvolené řešení souviselo s potřebami zřízení a budoucího provozu kulturního sálu.

Doc. Girsa se vrátil k myšlence na odstranění některých staveb v předhradí, což bylo zamýšleno v návaznosti na rekonstrukci špýcharu. Stavby by neměly být likvidovány bez vyhodnocení, a to ani z důvodů statických potíží.

Ing. Žižka (SPÚ středních Čech) odmítl označení některých staveb na předhradí jako “parazitních”. S dochovaným stavem objektu totiž bytostně souvisejí, jelikož celý areál se dochoval jako hospodářský dvůr.

Dr. Štulc podotkl, že i Štormova “fáze” představuje významnou hodnotu. Měly by se proto nadále kromě údržby řešit jen některé nedotažené detaily.

Prof. Milan Pavlík (FA ČVUT) zřejmě připustil rekonstrukci krovu špýcharu a poznamenal, že památková péče má v současné době vážnější problémy.

Dr. Štulc se vrátil k výrokům o “rekonstrukci” krovu, neboť ve skutečnosti jde o nový historizující krov. Dochovaná substance by měla být nadřazena i myšlence na rekonstrukci gotického vzhledu špýcharu.

Doc. Škabrada ironicky podotkl, že není třeba revokovat historický dojem přestavbou hradu, neboť se každý může podívat na hotel Sen v Senohrabech; tam jsou právě takové věžičky s vysokými kuželovitými stříškami.

Dr. Razím poznamenal, že užívání ikonografie (Willenberg) k rekonstrukci staveb není vhodné. Zkušenost ukazuje, že jde o ošidný pramen.

Dr. Štulc připomněl, že již padlo rozhodnutí o zastavení přestavby krovu.

Další debata se chvíli točila kolem problému odstranění již začatých částí, neboť hrozí, že na to bude veřejnost poukazovat jako na nehospodárnost. Ing. Krejčů navrhl, aby potřebné kapacity byly dobře připraveny a zásah pak proběhl velmi rychle, aby z toho nebyla velká ostuda. Na druhé straně bylo připomenuto, že odstranění pochybené konstrukce bude mít pozitivní precedenční význam pro celou památkovou péči. Naopak dokončení krovu by vyjednávací pozici pro památkovou péči zhoršovalo.

Dr. Turčan (SPÚ v Ústí nad Labem) uvedl případ medializované sakristie kostela v Rovensku pod Troskami a ptal se, zda má také tato nepovolená stavba být odstraněna. [K tomu padla poznámka, že změny špýcharu na Švihově byly řádně povolené, takže nejde o úplně stejný případ.]

Ing. Drhovský sdělil, že se podřídí přijatým závěrům a rozhodnutím. Připomněl ovšem, že novotvarem jsou i části Špilberku, které asi nebudou revidovány.

K tomu dr. Štulc vysvětlil, že na Špilberku nebyla likvidována žádná relevantní hodnota. Dále se nejednalo o autoritativní rozhodnutí SÚPP. Dr. Štulc navrhl svolání některého z příštích “workšopů” na Špilberku.

V další debatě byl ještě vznesen požadavek věnovat některý vorkšop dostavbám a novostavbám v historickém prostředí. Má smysl volit historizující doplňky, nebo dát přednost kontrastnímu pojetí? Dle dr. Štulce průběh debaty na půdě AV ČR toto úterý svědčí o tom, že se jedná o důležité téma.

Richard Biegel upozornil na původ řady problémů v tom, že památkáři nestanovují jasně důvody svých rozhodnutí.

Nakonec dr. Štulc přečetl koncept závěrů, který jsem zachytil jen v bodech: účastníci se ztotožňují s mezinárodním chápáním autenticity – v duchu tradice památkové péče je třeba upřednostnit hmotu památky a k zásahům přikročit jen po bedlivém zvážení; především u zpřístupněných objektů je nutné upřednostnit konzervaci; na jednání převážil názor, že s přestavbou a rekonstrukcí špýcharu s dalšími záměry na Švihově se nemá pokračovat dosavadním způsobem; na hradě je třeba konzervovat historické omítky a odstranit havarijní stavy některých částí stavby; přednostně je třeba respektovat stav, do kterého objekty dospěly v rámci rekonstrukce, vedené arch. Štormem; střecha špýcharu má být s nejmenšími náklady revidována; stodoly, které sousedí se špýcharem, nemají být bourány.

Dr. Štulc na závěr všem poděkoval za účast v diskusi a za slušnost.

Otázky a podněty k úvahám

Je autentičtější hypotetická rekonstrukce gotického krovu (spíše asi “variace na téma” gotického krovu), nebo více méně volná formální replika předchozí krovu?

Tato otázka sice nedává velký smysl zejména ve srovnání se skutečností, že autentický krov již byl částečně zlikvidován, avšak pokud již mluvíme o uchování autenticity památek, stojí za to chviličku uvažovat o tom, co autenticitu “posiluje”, nebo naopak “zeslabuje”. V tomto smyslu totiž není autenticita ani věrohodností, ani pravostí, neboť tyto vlastnosti není možné aktivně ovlivnit, lze je jedině poznat (ověřit). Autenticita památky tedy je spíše slovním spojením moderní doby, které užívá tradiční pojmy jiným způsobem. Reprezentuje souhrn znaků pravosti a hodnověrnosti v té skladbě, která na většinu školených osob působí dojmem jakési emotivní síly. Neškoleným osobám je totiž (úměrně hloubce jejich citlivosti a elementárnosti znalostí) tato vlastnost více méně lhostejná.

V časopisu ZPP jsem se o celé události se špýcharem zmiňoval jako o “vítězství konzervačního přístupu”. Pokud tomuto pojetí bude někdo oponovat, asi se s ním příliš nebudu hádat. Samozřejmě totiž nevidím nic konzervačního na tom, že se nějaká již existující, byť nepůvodní část historické stavby odstraní a nahradí jinou. V takové situaci je ve skutečnosti jedno, že ona novější než nová náhrada starého krovu – rovněž nepůvodního – se bude podobat právě tomuto starému krovu.

Snad lze ze švihovských událostí přeci jenom vyvodit něco pozitivního. Kromě toho, že hrad bude nadále pokud možná vyhlížet tak, jako před zahájením oprav, je to především naděje, že rázný, revoluční postup konzervativců povede k opatrnosti rekonstruktivců. Takže, snad bude důsledkem tohoto rázného zákroku to, že začne ubývat jakkoliv motivovaných rozsáhlých změn památek. Pokud bude hrozit, že orgán památkové péče prosadí odstranění nějaké nové části objektu a uvedení věci do původního stavu – byť již neautentického –, znamenalo by to pro investora zcela zbytečné výdaje. Je ovšem jasné, že běžné praktikování takového postupu by výhledově vedlo k tomu, že by se velká část památek měnila v repliky, vybojované vzdor (často bohužel jen domnělým) potřebám investorů. Vzhledem k významu celistvosti památek, které by tak přestávaly být památkami v té podstatě, jak byly do seznamu chráněných objektů zapsány, je třeba využít i švihovský případ jako argument pro posilování preventivních přístupů k ochraně památek.

Na Švihově došlo vlastně ke dvojímu následnému radikálnímu zásahu, ovšem vždy podnícenému nějakou institucí státní památkové péče. Nejprve byl na podkladě důvodů, z určitého pohledu racionálních a oprávněných, odstraněn dosavadní krov, jistěže nepůvodní, avšak tvořící organickou součást památky. V druhém kroku byl (tedy přesněji: má být) nový krov odstraněn, aby byl opět nahrazen napodobeninou onoho nepůvodního, na který jsme ovšem byli zvyklí až do doby prvního památkového zásahu. Pokud takové zásahy budou příště realizovány, asi by měly být více promyšlené.

Jestliže je každá památka také dokumentem o proměnách, které prodělala během své životnosti, můžeme tedy jako takový poslední historický vklad pojímat i to, co se stalo se špýcharem na Švihově.

Současně však dosavadní skutečnosti nijak jednoznačně nenasvědčují tomu, že by muselo být nejsprávnější s památkami dělat co nejméně. Často to totiž vede jen k odkladům čas od času nevyhnutelného radikálnějšího opatření. Co je nápadné na některých památkových akcích, je udivující velikost zásahů, nejednou ovšem skrývaná pod rozmáhající se rutinou imitované patiny.

Diskuse o limitech zásahů budou ovšem nekonečné (jelikož budou mnohdy pokračovat i po ukončení památkové akce). Je to tak zřejmě dobře, protože jedinou cestou k ukončení diskusí by bylo nějaké “moudré” vojenské předepisování postupů. Jenže znakem diskusí a jejich souvislosti s reálným vývojem metodik i metod vždy budou ve stejné době souběžně uskutečňované větší či menší zásahy do památek. Tyto zásahy budou závislé na řadě vlivů – hlavní z nich bude stav objektu a zájem všech zúčastněných osob – včetně památkářů.

Autenticita jako specifický “jazyk”. Většina lidí mu není schopná korektně rozumět bez určitého zaučení. Vezměme si např. čínské písmo, které je také pro řadu lidí inspirací k přemýšlení a jeho pozorování do jisté míry může na některé lidi působit příznivě, aniž by rozuměli obsahu textu.

Řada lidí požadavky památkové péče odmítá, protože neznají “jazyk” autenticity památek. Lze říci, že v něm nemohou číst. Chtěl bych, aby touto metaforou byly doplněny dřívější příměry vztahu k památkám k hudebnímu sluchu. V tomto smyslu je to např. s notovým záznamem podobně jako v předchozím příkladu s čínským písmem.

Hledíme-li na autenticitu historicky, je jí vždy stejně – tedy 100%. Památka je vždy nejautentičtějším svědkem o tom, co se s ní od jejího vzniku dělo. Nelze např. tvrdit, že okna “trojáky” nepatří k historické autenticitě. Charakteristikou stavby jako památky je stálá proměna její autenticity. Typické je, že klesá informativní hodnota prvotních součástí památky a hodnota těch částí, které byly do památky včleňovány v prvních dobách její existence. Když tedy okna “trojáky” jako neautentická a historicky nevěrohodná odstraníme, odejmeme sice část vypovídací hodnoty, ale opětovným osazením oken v některé dřívější formě většinou nepominutelným způsobem památku “zčitelníme”.

Používání výrazu autenticita je často ne zcela korektní. Zřejmě jím bývá nahrazován jiný pojem, nejspíše ve smyslu působivost, který by však svým subjektivním zabarvením zřejmě nebyl vhodný např. pro formulaci úředních omezení. Pro systém státní památkové péče tedy zřejmě je významný jakýsi rys památkové akce, který posiluje to, co by snad bylo možné označit jako onu komplexní autenticitu památky, tedy snad směřující k posílení jakési evidentnosti autenticity památky. V reálných procesech by snad některé výsledky oprav památek z poslední doby bylo možné označit jako manýru autenticity.

Do jisté míry se naše tradice autenticity památky rozkládá pod vlivem srovnání s Japonskem, pokud k němu přistupujeme pod dojmem závěrů jednání v Nara. Jakoby totiž vznikal dojem, že je třeba zjistit, která tradice ve vztahu k památkám je lepší. Mluví se totiž s oblibou o dřevěném chrámu v Japonsku, který je co deset let rozebírán a znovu stavěn ve zcela shodné formě. K tomu lze říci, že náš přístup se liší jednak tím, že objekty bývají opravovány, když se ukáže potřeba odstranit nějakou závadu. Na druhé straně se však většina našich staveb trvale mění podle proměn vkusu lidí. A protože nevíme, že by v Japonsku nám “omílaný” opakovaně nově stavěný chrám představoval typický příklad zacházení se starou stavbou, nezdá se, že by z toho vyplývalo cokoliv ve smyslu korekcí našich tradic. Je ovšem zřejmé, že v dějinách evropské kultury je ochrana památek stále zánovní fenomén, takže by se nemuselo nic stát, kdyby prodělal nějakou vývojovou změnu na základě vnějšího podnětu. Konec konců celkem právem mluví evropští odborníci o tom, že hlavní podněty z Japonska lze vidět v pečlivém udržování tradice provozování řemesel, která jsou pro stálé opakování výstavby chrámu nutná.

Na závěr ještě poznámka v duchu mé dokumentační mánie. Z tohoto hlediska je totiž jedno, zda je památka měněna, modernizována, reautenticizována, či cokoliv jiného, jelikož – jak si myslím – by památková péče měla souběžně všechny změny dokumentovat. No a na Švihově se naštěstí podařilo udělat celou spoustu fotografií i při výše zmíněné exkurzi.

Dokumentace může přistoupit k historické autenticitě památky bez kompromisu, limitovaná jen pracovní kapacitou a technickými možnostmi.

© Jan SOMMER, 2002